Kytičkový zájezd do hor severního Rumunska

Zájezd pořádala námi oblíbená cestovka Kudrna a byl to 22. ročník. Letos přišla řada opět na Rumunsko a byla vybrána dvě pohoří v oblouku Východních Karpat, Suhard a Calimani. Zajímavá volba. Do pohoří Suhard se prakticky nejezdí, nevím o tom, že by tam nějaká outdoorová cestovka pořádala zájezd. Nezmiňují se o něm ani Karpatské hry. I pro kudrnovce to byla premiéra. Do pohoří Calimani občas nějaký zájezd zabloudí, ale i tyto hory patří v Rumunsku k méně navštěvovaným.
Sešli jsme se večer na Zvonařce, i s řidiči nás bylo padesát. Zájezd byl zcela vyprodán. Kromě stále stejného čtyřčlenného vedení se hlásí skoro každý rok zhruba dvacítka zájemců "tvrdého jádra". Jsme rádi, že se k nim můžeme počítat. Dalších asi sto lidí jezdí sem tam někdy, jak jim to vyjde. Letos se přihlásilo asi 20 nových tváří, to v minulosti nebývalo, na mnoho dřívějších účastníků se nedostalo. Výhoda tohoto zájezdu je v tom, že se většina účastníků zná z minulých Kytek.

První den : sobota 15. června 2024

Autobusem Budapest - Oradea - Cluj - Borsa - Carlibaba, bývalá kasárna. Pěšky do sedla Rotunda (1271 m). 5 km.

Noční cesta autobusem po dálnicích až na hranice Rumunska proběhla rychle. Doufejme, že nás pohraničníci letos budili a kontrolovali naposledy, protože Rumunsko bylo čerstvě přijato do Schengenského prostoru. Pak po horších a pomalejších silnicích jsme se blížili k horám. Cesta trvala 18 hodin. Autobus nás vyklopil na rozcestí nad obcí Carlibaba.

Nabalili jsme se na dvě noci a vyrazili po rozbité silničce, vhodné pro terénní vozy, vzhůru na hřeben. Cestou jsme zahlédli první orchideje. Cesta netrvala dlouho, tábořili jsme v sedle Rotunda. Stojí tam stavení, kde lze někdy dostat občerstvení, k turistické chatě má ale daleko.

Sedlo Rotunda je předěl mezi vyšším pohořím Rodnei a nižším Suhardem. Protože do tmy bylo ještě daleko, vyšli jsme se podívat po hřebeni na nejbližší vrcholy Rodnei.

Rodnei bylo vyhlášeno jako Národní park. Návštěvníků přibylo a tedy se vyplatí něco na nich trhnout. Na jeho hranicích se objevily papírové cedule, že za vstup je nutné zaplatit vstupné. Osobně se mi příčí platit za vstup do hor, které za to nic neposkytují. Nejde o výši, 5 Lei je naše dvacetikoruna, ale o princip. Asi vezmeme po létech na milost Alpy, kde nevybírají nic. Jsou rádi, když tam lidé přijedou a dají jim vydělat za ubytování, občerstvení.
My ovšem nepůjdeme na Rodnei, ale zamíříme na opačnou stranu do Suhardu, kde se nevybírá. Zatím.

Druhý den : neděle 16. června 2024

Saua Rotunda - Cabana Craitor - po vrstevnicové cestě obcházející vrcholy - tábořiště pod Omulem. Odpoledne výstup na Omul (1932 m). 16 km, 5 hodin.

Ranní mlha se brzy rozpustila a čekal nás příjemný, slunečný den. Pohoří Suhard je zhruba čtyřicetikilometrový hřeben mezi sedlem Rotunda na západě a městečkem Vatra Dornei na východě. Hřeben je chabě vyznačen červeným pruhem a cesta trvá zhruba 17 hodin. Orientační problémy jsme při dobré viditelnosti vcelku neměli. Sedlem Rotunda, kterým prochází lesní silnice, jsou Suhardské hory odděleny od svého vyššího souseda, pohoří Rodnei. Dobře schůdná hřebenovka vede ve výškách nad 1400 metrů, nejvyšší vrchol je Omul (1832 m). Hory jsou turisty opomíjené, nikoho jsme nepotkali. Liduprázdné ale nejsou, stále se tam pase. Stáda ovcí hlídají psi, míjeli jsme několik kolib. Většina trasy je sjízdná terénním automobilem. Na vodu jsme narazili na několika místech.

Suhardské hory jsou jedny z posledních, kde se v Rumusku ještě pase dobytek. Většinou ovce, ale i krávy nebo kozy. Viděli jsme i koně, ale ti se pasou sami, nepotřebují pastevce. Ovce hlídají psi, je třeba chodit ve skupině. Smečka psů ctí sílu, pokud je lidí více než psů, spokojí se se štěkáním. Zažene je až bača hrdelními výkřiky.

Bačové se už nedopravují na salaše koňmi nebo osly, jak před dvaceti lety, pořídili si terénní vozy. Auto vyjelo i na nejvyšší vrchol - posádka si udělala krátký nedělní výlet.

Cesta vedla příjemnými vrstevnicovými cestami s mnoha výhledy. Kopce byly na všech stranách. K jihu se prostírá horstvo Calimani, na východ skupina Giumalau-Rarau, sever a severozápad zabírají ukrajinské Poloniny a Maramureš a západní obzor lemuje Rodna. Některé vrcholy značka obchází. Nijak nám to nevadilo.

Zatábořili jsme na rozlehlém sedle pod horou Omul. Už prvního dne se k nám v sedle Rotunda přidal toulavý pes. Přiběhl, ke každému se lísal, nechal se hladit a drbat, myslel jsem, že patří k domu. Ale byl to tulák, další z mnoha Jarun, které na Balkáně často doprovázejí výpravu. Vlku jakoby z oka vypadl. Šel s námi tři dny, až do kempu ve Vatra Dornei.

Odpoledne jsme už nalehko vystoupali z tábořiště na nejvyšší vrchol Omul. Nebylo to daleko, ale s batohem by se po skalkách šlo špatně. Po hřebeni a na vrcholech jsme viděli zákopy a opevnění z první světové války. Ani za 110 let je čas nestačil zahladit.

Na severní straně kopce se rozpouštělo poslední sněhové pole a kolem kvetly rododendrony. S kytkami to je tady trochu slabší, než jiné roky na vápencích. Skalní podklad je spíše kyselý, rula a svor.

Třetí den : pondělí 17. června 2024

Sedlo pod Omulem - po cestě značené červeným pruhem - kosodřevinou na Pietrele Rosii (1775 m) - nad klášterem Manastirea Ciocanesti - salaše - sedlo 1450 m pod kulatým kopcem. 23 km, 7 hodin.

Ráno jsme se probudili do mlhy, ta se ale dopoledne ve slunci rychle rozpouštěla. První hodina byla ve znamení prodírání mokrou kosodřevinou, pak už to šlo lépe po pohodlných pěšinách.

Další dlouhý úsek šel po pěšinách a cestách s výhledy. Honily se mraky a jednou dokonce krátce zapršelo. Cesta nebyla náročná, ale byla dost dlouhá. Několikrát jsme míjeli stáda dobytka.

Pokud se v geologickém podkladu objevil v rulách ostrůvek vápenců, rozmanitost květin se znásobila. Bylo to vidět na první pohled.

K táboření bylo vybráno široké bezejmenné sedlo pod tmavým kulatým kopcem. Ideální tábořiště, málo je takových. Skoro rovné místo, pramen vody v místě, výhledy na obě strany hřebene, široké prostranství, dost dřeva z lesa. Jen tady hořel letos oheň, co více si lze přát.

Čtvrtý den : úterý 18. června 2024

Sedlo pod kulatým kopcem - stále po hřebeni - salaš U kulaté báby - Vatra Dornei. Prohlídka lázní. 11 km.

Den začal dobře na slunci nad mlhou v údolí. Měla to být odpočinková dopolední etapa se sestupem do kempu v městečku Vatra Dornei.

Nevím jestli název salaše U kulaté báby vymyslel Ozzy nebo někdo jiný, rumunsky se určitě jmenuje jinak. V horách, kde nejsou chaty, zastupují jejich fungování salaše. V kolibě hospodařili starší manželé a nabídli nám, co měli. Sýr kaškaval, pivo a domácí rakiju. Nebyli ale nachystaní na takový zástup žíznivých a hladových poutníků. Sotva jsme se na malý dvorek všichni vměstnali. Škodní snad nezůstali.

A pak už zbýval jen dlouhý sestup do lázeňského městečka Vatra Dornei.

Cestu jsme skončili v kempu U veverky na kraji města. Nevím, jak jinde v Rumunsku, ale tento kemp byl na evropské úrovni. I my, kteří se o dovolené vyhýbáme civilizačním návykům, jsme to přivítali. Bylo možno se osprchovat teplou vodou, v horách se hygiena rozhodně nepřeháněla.
Vatra Dornei je městečko na místě soutoku tří říček ze tří údolí, jejich spojením vzniká řeka Bystrica a teče k jihovýchodu. Má 13 tisíc obyvatel, nádraží, hlavní ulici s radnicí. Východisko tras do několika horských skupin. U radnice mě zaujala stalinská busta primátora z konce 19. století. Přes most pro pěší se přejde do zajímavější lázeňské části města. Výstavné budovy z 19. století jsou stavěny v historických slozích, vane nich duch starého Uherska. Uprostřed je velký park s prameny, v něm stojí kostel a pavilony lázní. Vytéká tu léčivá železitá a siřičitá voda. Používá se k léčení nemocí nervových, srdečních a revmatizmu.

Večer jsme se sešli na terase restaurace a mimo jiné oslavili Lubošovy narozeniny. Dostal kopací míč s podpisy. Pak se zpívalo a taky koukalo na televizi, protože právě začalo mistrovství Evropy ve fotbale.

Pátý den : středa 19. června 2024

Autobusem ves Neagra Sarului. Pěšky údolím - klášter Sfanta Cruce - po hřebeni - 12 Apostoli (1771 m) - tábořiště v sedle za apoštoly. 10 km, převýšení 700 m, 4 hodiny.

Ráno nás autobus popovezl na úpatí Kalimanských hor, do bočního údolí u vsi Neagra Sarului. Značka červený bod stoupá údolím k hřebenu. Napřed se šlo po solidní cestě, pak méně solidní cestou vedle potoka. Následoval úsek kdy cesta šla potokem, potom cesta zmizela a šlo se rovnou potokem, načež zmizel i potok. Závěr údolí byl bez cesty, prudkým svahem vzhůru mezi polomy. Bylo to asi nejnáročnější místo zájezdu. Každý volil svoji trasu, sešli jsme se nahoře na hřebenu, kde opět vedla značená cesta.

Kousek pod hřebenem stál nově zbudovaný pravoslavný klášter Svatého Kříže. Ještě nebyl úplně hotov. V kostele mnich prodával bylinky a suvenýry. Z druhé strany vede ke klášteru cesta sjízdná pro auta, ale co vede mnichy k budování velké stavby v tak odlehlé a nepřístupné končině, v nadmořské výšce Sněžky, nevím. Také čím se živí a kde berou finance na tak ohromnou stavbu, je pro mě záhadou.

Calimani je pohoří sopečného původu. Hlavní hřeben je tvořen okrajem kráteru, kaldery o průměru asi 10 kilometrů. Má tvar písmene U otevřeného k severovýchodu, k městu Vatra Dornei. Hřebenová trasa se pohybuje ve výškách 1300 - 2000 metrů, nejvyšší vrchol je Pietrosul Calimani (2100 m). Hřebenové úseky jsou často porostlé klečí, smrčinou, někde jsou louky. Celý přechod hřebene okruhem z vesnice Gura Haiti trvá 21 hodin. Na vodu lze narazit na několika místech pod hřebenem. Nejvíce navštěvován je hlavní vrchol a pak skály Dvanácti apoštolů. Jinde po hřebeni je pohyb turistů nízký, stezka sotva znatelná. Za dobrého počasí je trasa orientačně nenáročná. Calimani je národní park, taboření je povoleno na několika vyhrazených místech. Uprostřed hřebene je obrovský lom na síru, naštěstí opuštěný už 25 let.

Nejznámějším a nejnavštěvovanějším místem v pohoří je vrchol 12 Apostoli tvořený několika slepencovými skalisky. Vznikly ve třetihorách jako boční sopouchy sopky, jejíž vrchol mohl být ještě dva kilometry nad nimi. Popel odnesla voda, sopouchy vyplněné tvrdším materiálem zůstaly.

Asi hodinku cesty od Apoštolů bylo sedlo s pramenem vody, kde jsme směli zatábořit. Rovná plocha sedla ale nebyla největší, pozdější příchozí se museli spokojit s hrbatějšími místy. Studánka byla asi 100 metrů od tábořiště.

Šestý den : čtvrtek 20. června 2024

Tábořiště pod Apoštoly - stále po hlavním hřebenu - červený bod - pod Tamau - kóta 1816 - sedlo před Pietrosul Calimani - potok - traverz severními svahy - sedlo Saua Negoiu (1705 m). 15 km, 700 m přev., 6 a půl hodiny chůze.

Ráno jsme se vzbudili do jasného slunečného dne, dalo se čekat teplé počasí. Trasa byla jednoduchá, stále po hřebeni, neodbočovat, vyznačeno červeným bodem. Cesta v lesních úsecích byla dobře vidět, ale v lukách a nízkých zarostlých smrčinách se ztrácela a nebyla někde patrná. Časté byly výhledy, ale jen na jednu stranu, dovnitř kráteru. Několikrát jsme narazili na pramen vody.

V sedle před výstupem na nejvyšší vrchol se rozhodujeme zvolit cestu traverzem severním svahem hory Pietrosul. Dávno už nejsme vrcholoví borci, jsme rádi, že ostatní nezdržujeme. K tomu přispívá i nízká váha batohů, neseme na zádech každý méně než 10 kilo, tedy bez vody. Na tomto zájezdu jsme společně s Miloněm byli nejstarší.

Tábor byl v sedle Saua Negoi, vybraném strážci národního parku. Místo krásné, výhledy, voda nedaleko, pro výpravu našeho počtu ale zcela nedostatečné, stany byly nalepeny dost na sebe. Trend je stan pro jednotlivce, dřívější party čtyř v jednom stanu jsou zřejmě minulostí. Bylo 32 stanů pro 47 osob. Ještě před deseti lety byl stan pro jednoho výjimkou. Večerní oheň opět nebyl, prý kvůli národnímu parku. Což při pohledu na výsypku dolu na síru je věru podivný způsob ochrany přírody. Někteří pamatujeme, že na tomto zájezdu se vařívalo vandráckým způsobem na ohni, někteří s sebou tenkrát ani neměli vařič. Letos by se nenajedli.

Sedmý den : pátek 27. června 2024

Saua Negoiu - rozcestí u lomu - modrý trojúhelník - přes opuštěný lom - betonová silnice - nad obcí Gura Haiti. 8 km, 2 hodiny.

Po snídani ve slunečném ránu jsme se měli sbalit a odejít z hor k autobusu. Sbalení jsme byli, jenomže někdo vytáhl kytaru, zabrnkal první písničku, jiný vylovil zpěvník. Hodina odchodu dávno minula a nikomu se dolů do tepla a do civilizace nechtělo. Krásné chvíle. Zpěvanky narušil Farmář výrokem, že každá stávka končí dohodou a příkladně si nahodil bágl na záda.

Další cesta vedla přes pověstný důl na síru. Na serveru mapy.cz ještě není cesta vyznačena. V šedesátých letech tu Ceauseskův režim otevřel lom na strategickou chemikálii. Je to povrchově těžený sopouch sopky. Těžba se od začátku nevyplácela, ale byla hnána vizí nezávislosti na zahraničních trzích. Tedy se těžilo v letech 1967 - 97 uprostřed hor, v dobách největšího rozvoje v 80. letech zde pracovalo až 8000 dělníků. Lom je na ploše 350 hektarů a těžební stěna je vysoká 400 metrů. Tragické byly dopady na horskou přírodu, hubil ji všudepřítomný siřičitý mrak i bílá voda v potoce. Tehdy se hodilo lom obcházet velkým obloukem.
Po roce 1990 těžba skomírala, nevyplatila se. Neuspěl ani pokus o obnovu dolu zahraniční společností o deset let později. Už pětadvacet let se příroda snaží zahladit stopy člověka, ale moc se to nedaří. Rostliny se na jedovatých výsypkách ne a ne uchytit. Sirný odeur vyvanul, voda v potoce je už čistá, ale já bych ji nepil. Kdo ví, co je v ní rozpuštěno. Dodnes lze na povrchu najít krystaly čisté síry. Jsem rád, že jsme tato místa prošli, tolik odstínů žluté se hned tak někde nevidí. A důl v národním parku je také místní specialita.

Po betonové silnici jsme metli do údolí, autobusu vstříc. Cestou jsme viděli mnoho kvetoucích pětiprstek. Nebyly to jediné orchideje, nahoře na horských lukách zrovna odkvétaly běloprstky.

Autobus nás odvezl na druhý konec hor, k přehradě Colibita, česky Kolibica. Tam ve skromném kempu U sochaře jsme zatábořili a vykoupali se v teplé a čisté vodě. Z hladiny bylo vidět vrcholy vysokých kopců. Koupání jak v alpských jezerech. Rozlúčkový večer byl nad jezerem, měsíc se zrcadlil ve vodní hladině. Romantika jak bič. O program se postarala kytaristka Daniela z Buštěhradu, repertoár z báječných šedesátek a sedmdesátek zněl dlouho do noci.

Poslední - osmý - den : sobota 22. června 2024

Přesun autobusem k Turdské soutěsce. Pěšky Cheile Turzii. 3 km. Solný důl a koupaliště Salina Turda. Večer odjezd do Brna.

Program dnešního dne nebyl horský, ale spíš vlastivědný. Čekal nás dlouhý převoz autobusem ze severu Rumunska na západ. Cestou jsme zastavili v městečku Prundu Birgau, kde se u silnice odehrával trh. Mě zaujala spíše zvláštní plastika před radnicí, byla na ní hlava se zavázanýma očima, a pod ní nápis: Nemůžeme nikoho nutit, aby viděl to, co není připraven vidět (překlad Ozzy).

V poledne jsme byli u městečka Turda blízko Kluže. Je tam zdálky viditelná vápencová Turdská soutěska. Nenáročná pěšina někde zajištěná lany vede kaňonovitým údolím se stěnami vysokými až třista metrů. Někde se soutěska zúží na 10 metrů, občas je na potoce malý vodopád. Pěšina je dlouhá asi 3 kilometry, pohodlná, a tudíž hojně navštěvovaná. Parkoviště na obou koncích. Kameny na cestě byly hodně ochozené. Proti nám šly po úzké pěšině zástupy výletníků. Bylo mně líto asi čtyřleté plačící holčičky, kterou rodiče vláčeli rozpálenou soutěskou. Možná jí doživotně znechutili podobné výlety. My jsme sice neplakali, ale podobné výlety by nás brzy odradily od ježdění do Rumunska.

Po soutěsce jsme mířili k další atrakci, vytěženému solnému dolu, na jehož dně zřídili lunapark. Na lunapark jsme zvědaví nebyli a jelo se na třetí místo, solné koupaliště Salina Turda. Lidé se tam v bazénu vznášeli na hladině, plavat nebylo možné. Voda měla 30 stupňů a každý litr solanky obsahoval čtvrt kila soli. Příliš radovánek v jednom dni. Pak už byl večer a autobus se otočil směrem na Brno.

Co napsat závěrem. Byl to zdařilý ročník, určitě nad průměrem předchozích 22 kytkových zájezdů. Vyšlo počasí, výběr trasy, společnost. Na botaniku byl pravda trochu slabší, ale geologické, zoologické a krajinářské pozoruhodnosti to vynahradily. Nachodili jsme 92 km (my dva), s nic-moc převýšením 3000 metrů.

Kytkový zájezd se jel po dvaadvacáté. My jsme se účastnili deseti ročníků, o průběhu dalších čtyř máme seriózní informace. Protože není vůbec jisté, jestli a v jaké sestavě se ještě někdy účastníme, dovolím si na závěr jakési subjektivní shrnutí dosavadní historie zájezdu oficiálně nazvaného Za probouzející se přírodou Karpat. Předně bych zájezdy vyjmenoval:
RAJČE znamená, že fotky lze dohledat na mém Rajčeti
WEB značí, že zájezd je dokumentován na tomto webu:
2002 Cozia, Fagaraš, Capatini
2003 Cozia, Fagaraš, Capatini
2004 Paring, Vilcan, Sureanu
2005 Bucegi, Ciucas, Piatra
2006 Turda, Scarisoara-Belioara Muntele Mare
2007 Mehedinci, Cernei, Malý Retezat, Vilcan
2008 Rarau, Ceahlau, Calimani
2009 Maramureš, Rodnei
2010 Trascau
2011 Penteleu, Vrancea RAJČE
2012 Buila-Vinturarica, Naratu, Cozia RAJČE
2013 Nemira, Ciuc, Hasmas
2014 Makedonie: Šar planina, Galičica, Jakupica (10 dní) RAJČE
2015 Retezat, Godeanu
2016 Černá Hora: Prokletie, Sinjajevina, Durmitor (11 dní) RAJČE
2017 Tibles, Rodnei, Maramureš ALENA
2018 Ukrajina: Boržava, Krásna, Svidovec RAJČE ALENA
2019 Bulharsko: Stará Planina, Stredna Gora (10 dní) ALENA
2020 nekonáno kvůli Covidu
2021 Vilcany, Malý Retezat RAJČE WEB
2022 Lotru, Cindrel ALENA
2023 Chorvatsko: Velebit, Paklenica, Dinara RAJČE WEB ALENA
2024 Suhard, Calimani, Turda RAJČE WEB
V letech 2017, 18, 19, 22 a 2023 dávala podrobné popisy kytkových zájezdů na svůj web nejlepší turistická blogerka v republice ALENA Ilčíková, tímto tě Ali zdravím.
Zájezd se konal vždy v červnu, do Rumunska pokaždé na 8 dní, jinam i déle, s návratem pravidelně v neděli ráno. Od 13. ročníku se začalo jezdit i jiných hor Balkánu než do Rumunska. První dva ročníky vedl Farmář, ostatní vedl a vede Ozzy. Farmář se vrátil na zájezd Ukrajina jako odborník přes faunu, geologii a ochranářství. Všechny zájezdy absolvoval Slávek Berry (kromě vedení), který jako jediný by mohl zhodnotit úroveň všech zájezdů. V minulosti do podoby Kytek zasahovalo více osobností, botaniků na úrovni. Pan docent alias Velký Vezír Jarda, naposledy v roce 2016, jeskyňář Mirek Trtílek zesnulý v roce 2013, oba dva velicí fotografové. Hroznýši, nejvýkonnější dvojka, naposled v 2015. Broučkař Bohdan jezdil na Kytky do osmdesáti. A dalo by se pokračovat. Od těch dob úroveň botaniky klesá, znalců květin ubývá a ze zájezdu se stává podnik zoologicko-společenský. Ale příroda v titulu uvedená zůstává.
Mezi nejvydařenější zájezdy podle nás a dalších patří Trascau, Makedonie, Černá Hora, Chorvatsko. Zdá se, že rozšíření působnosti na celý Balkán bylo ku prospěchu věci. Něco se povedlo více, něco méně, hlavní roli hrává počasí. Vyložený propadák zatím nebyl zaznamenán, nejblíže měl k němu asi Maramureš 2017. Postupně klesá i obtížnost zájezdů, byly doby, že celkové převýšení trasy bylo proti letošku dvojnásobné. Přejme si takové a lepší Kytky, jako byl ročník 2024.