Kytičkový zájezd do pohoří Velebit a do Dalmácie.

Kytičkový zájezd, oficiálně zvaný Za probouzející se přírodou Balkánu, pořádala cestovka Kudrna už po jedenadvacáté. Do autobusu se vešlo 40 účastníků, většina se znala z dřívějších Kytek. Naše sešlost přátel pomalé chůze nemohla chybět ani letos a bylo nás čtrnáct. Zájezd měl několik prvenství. Poprvé na Kytičkách se dojelo k moři. Poprvé se bivakovalo, protože chatka na trase byla pro všechny malá a stany jsme nenesli. Poprvé jsme večer nemohli rozdělávat oheň, spali jsme v Národním parku nebo v kempech. Poprvé řídila autobus řidička, příjemná Martina. Poprvé se v osazenstvu objevily tři generace z jedné rodiny, děd - dcera - vnuk. I kombinace babička - vnučka tu byla poprvé a dvanáctiletá Eda zvládala nástrahy cesty lépe než babička. A poprvé cena zájezdu překročila 10 tisíc Kč - ještě že tu mají vánoční a jiné slevy.

První den : sobota 10. června 2023

Noční přejezd do vsi Krasno. Pěšky: výstup na planinu - Dom Zavižan (1580 m). 11 km, 1000 m přev.

Odjezd byl stanoven na 22 hodinu předchozího dne a 22:05 už autobus uháněl nocí směr Vídeň a Graz. To bylo dobré znamení, protože se na nikoho a na nic nečekalo. Ráno nás zastihlo pod horami. Ve vesničce Krasno jsme zakoupili vstupenky do Národního parku a mnozí navštívili muzeum věnované Národnímu parku Severní Velebit, kterým jsme se měli 4 dny pohybovat. Plán byl nocovat na chatách, tedy jsme nenesli stany. O to více jsme ale nesli vody, protože v horách nejsou studánky ani potoky. Veškerou vodu lze doplnit jen na chatách, kde ji chytají ze střech do cisteren. Doporučeno bylo aspoň 3 litry na hlavu. Nabalili jsme tedy na tři a půl dne a vyrazili. Čekalo nás 800 metrů dost prudkého kopce.

Časem jsme dorazili na holé pláně a začali se motat mezi závrty. Pěšinka se ztrácela, asi se tu moc nechodí. Nahoře jsme zjistili proč. U chaty bylo parkoviště a dalo se tam vyjet autem. Kolem to kvetlo jak se na vápenec sluší, divoké narcisy po stovkách, vstavače. Kolem se přehnalo se zvoněním stádo polodivokých koní, které asi něco poplašilo.

Počasí na výstup bylo dobré, ani vedro ani slunce, jen před koncem jsme museli spěchat, protože se hnala bouřka. S prvními kapkami jsme došli do chaty, načež se venku strhlo solidní krupobití. Nocleh jsme měli zajištěný na palandách chaty. Večer se pod námi válely mlhy a tak až ráno jsme viděli, že z terasy chaty je výhled na Jadran.

Co se květin prvního dne týče, byly tam vidět narcisy, vstavače bledé a mužské, kostivál hlíznatý a plamének.

Druhý den : neděle 11. června 2023

Dom Zavižan - botanická zahrádka - začátek Premužičovy stezky - Rožanski kukovi - Rosijeva koliba - Crikvena - kuča Alan. 15 km.

Bývá zvykem na kytkovém zájezdu vyhlásit nějakou vzácnou rostlinu největším špekem, aby ji všichni poznali a hledali. Tentokrát to byla degénie velebitská, endemit, který roste jen tady. Vůdce Ozzy tedy vyhlásil, že kdo ji vyfotí, má u něj pivo. Podcenil fakt, že pod chatou Zavižan je v botanické zahrádce soustředěna vzácná květena Velebitu na záhoncích s cedulkami. Degénie tam byla, kvetla a našeho vedoucího zájezdu to stálo fůru piva. I když výhru nikdo neuplatňoval; botanická zahrada přece jen není čistokrevná příroda.

O kus cesty dál začínal jiný div velebitských hor, Premužićeva staza, tedy Premužičova stezka. Je to pohodlný, metr široký chodník, který v délce 45 kilometrů prochází středem severního Velebitu a tím zpřístupňuje místy zcela neschůdné končiny. Zvláště u skal zvaných Rožanski kukovi je pěšina vystřílena do skalních stěn a rokle překonává po vyskládaných rampách. Nejnáročnější místa jsou na dvoukilometrovém úseku u kóty Gromovača (1676 m). Na začátku a konci stezky stojí turistické chaty, Zavižan a Baške Oštarie. Uprostřed jsou dva bivaky bez hospodáře a sezonně otevřená chata Alan.
Stavba probíhala v letech 1930 - 1933, byla to státní zakázka a chudí horalé znalí budování horských cest tehdy získali práci na několik let. Musela to být náročná akce, jen dostat doprostřed pustých a vyprahlých hor lidi, nářadí, zajistit jim bydlení, vodu, jídlo - klobouk dolů. Také navrhnout trasu tak, aby se vyhnula výstupům a celou dobu mírně klesala (celkové převýšení je pouhých 760 metrů), musel být v prakticky nepřístupném terénu tvrdý oříšek. Neznám po Evropě nic podobného. Snad Orlí perč v Polských Tatrách, ale to je jiná kategorie. U nás ochranáři raději oblast veřejnosti uzavřou, než by ji nepoškozujícím způsobem zpřístupnili. Až se budou vybírat turistické divy světa, bude tato staza vážným kandidátem.
Její tvůrce Ante Premužić (1889 - 1979) vystudoval lesnickou akademii v Záhřebu a posléze se stal šéfem stavebního oddělení ministerstva lesů. Dal stavět lesní a horské cesty ve Velebitu, na Plitvičkách i na ostrovech. Zkoumal hospodaření v lesích a pláních Krasu. Patřil ke znalcům, ochráncům a strážcům Velebitu.

Dvě a půl hodiny od začátku stezky stojí bivaková bouda Rosijeva koliba. Protože zrovna pršelo, uchýlili jsme se dovnitř. Nebylo to tam velké, ale dalo by se tam v nouzi i přespat a voda ze střechy byla v cisterně. Jen jsme vytáhli jídlo, objevil se u stropu první plch. Ukázalo se, že chatku obývá rodinka plcha velkého, roztomilého zvířátka, vděčného za každý kousek chleba. Případní nocležníci si musí své zásoby jídla dobře hlídat.

Těžko říct, jestli nám počasí přálo nebo ne. Bylo zataženo, mlhavo, chvílemi padal drobný déšť a foukal nepříjemný vítr. Ale mohlo být také vedro a slunečno, jak se na Chorvatsko sluší, a to by bylo asi horší. Cesta pokračovala nejdivočejší pasáží Severního Velebitu, což jsou Rožanski kukovi. Skály, závrty s kolmými stěnami, propasti. Stále ve výšce 1500 metrů a všechna voda mizí v podzemí. Vytéká v moři nebo na úpatí hor. Tady mají jeskyňáři ještě tisíc let co objevovat. Díky Staze je to tu pohodlně schůdné, jen jsem si představoval razit si cestu 50 kroků vedle pěšiny. To by tedy nešlo.

Odpoledne se počasí umoudřilo, mlha zmizela, jen bouřlivý vítr na vrcholech zůstal. Skály postupně zůstaly za námi a začaly výhledy na moře. Foukalo od severu a my zmrzlí jsme mohli pozorovat slunečné pobřeží Jadranské riviéry, pravda 1500 metrů pod námi. Celou dobu jsme pochodovali rovnoběžně s mořským břehem, který byl vzdálen zhruba pět kilometrů. Rozdíl v počasí, návštěvnosti a civilizaci nemohl být větší.

Dnešní kytky byly zasazeny do skalních štěrbin a skalek, moc jim to slušelo. I když žádné velké vzácnosti jsme neviděli.

Na nocleh jsme dorazili k chatě Alan. Je otevřená od května do září, stejně jak v Alpách má zimní místnost. Vede sem silnice. Má 40 míst namačkaných na palandy a patrové postele. Voda je střešní nebo lze koupit balenou.

Třetí den : pondělí 12. června 2023

Kuća Alan - památník partyzánů - Premuzićeva staza - bivak Skorpovac. 19 km.

Počasí dalšího dne nebylo růžové, zase foukalo a byla zima, ale aspoň nepršelo. Naštěstí pro nás vlna deštů odezněla a teploty měly stoupat. Celý den jsme šli po Premužičově stezce, tentokrát po západní straně hor a tudíž měli většinu trasy moře na dohled. Lesů a stromů dost ubylo, často jsme šli po pláních, lučinatých i skalnatých.

Na holých vápencových pláních přivrácených ke slunci to teprve začalo kvést. Sbírka kosatců všech barev, lilie žluté i oranžové. Pro mě byly největším letošním špekem lilie. Žlutá lilie je Lilium Jankae, nemá české jméno a před deseti lety jsme ji marně hledali v Rumunsku na Cozii. Tady jich byly desítky. Někdo nafotil i lilii cibulkonosnou - škoda, že jsem ji minul. Kvetly i asfodely, které Presl před dvěma sty lety pojmenoval česky jako kopíčko bílé. Název se ale neujal. Stačilo klesnout o 200 výškových metrů, aby asfodely byly odkvetlé a rozkvetlo něco jiného. Ledacos jsem tu nafotil, ale pojmenovat to neumím.

Cesta vedla stále mírně z kopce, jako bychom se blížili k moři. Byl to ale optický klam. Od moře nás dělil několikakilometrový pás těžko prostupných skalek a škrapových polí. Výhledy ale byly pro nás suchozemce úžasné.

Po osmi hodinách jsme došli k bivaku Skorpovac. Dřevěná útulna je bez hospodáře a na palandy se vejde 14 lidí, v nouzi i víc. Vedle stál přístřešek na vaření. Voda byla v cisterně, tahala se rumpálem. Bylo tu čisto a bylo vidět, že se ochránci hor o útulek dobře starají. Postele jsme přenechali starším dámám ve výpravě a ostatní se rozložili venku, jak kdo uměl. Na kamenné podlaze v přístřešku, na lavici, pod stříškou z plachty, ve žďáráku, nebo jen tak na trávě. Spalo se tu na rozdíl od minulých nocí výborně. Byla to jedinečná túra.

Čtvrtý den : úterý 13. června 2023

Bivak Skorpovac - sedlo Dabarska kosa - konec Premužičovy stezky - osada Baške Oštarie (920 m). 14 km. Přejezd do campu ve Starigradu-Paklenici.

Tento den neměl být namáhavý. Pokračovali jsme lesy a loukami ke konci Premužičovy stezky bez výrazných stoupání i klesání. Příroda je tu zvláštní. Na malé vzdálenosti se tu sváří alpský reliéf s horskými rostlinami a živočichy se středozemním teplým územím. Hranice probíhá zhruba v tisícimetrové nadmořské výšce. Nahoře žijí medvědi, vlci a rysi, dole rostou olivovníky a smokvoně.

V jemném blatíčku na cestě byly stopy medvěda. Podle rozměru stopy: přední 11 x 8 cm, zadní 11 x 17 cm, se jednalo o mladé zvíře. Obavy některých účastníků z medvědů ale nebyly na místě. Jen ten, kdo jde první, má tu vzácnou příležitost medvěda někdy uvidět, před čtyřicetihlavým davem vše, co má nohy, uteče. Bylo ale nutno se dívat pod nohy, sbírka hadů, které účastníci zahlédli, byla dost rozsáhlá.

Na loukách to zase zajímavě kvetlo. Problém je v tom, že fotograf-amatér oslněn barvami a velikostí květů fotí, co mu první padne do oka a skutečné vzácnosti přírody přehlédne. Zvláštní také bylo, že na červnový postrach našich luk - klíště - si nikdo nestěžoval. Asi sem ještě klíšťata nedorazila.

Na konci Premužičovy stezky nás došel a předešel závěr výpravy, Hanka a spol. To bylo špatné znamení, protože celá výprava byla před námi. Znamenalo to skončit botanizování s focením a přidat do kroku. Zatím Prcek při čekání na opozdilce našel na louce šest druhů vstavačů.

Za pět hodin od rána jsme došli do osady Baške Oštarie. Značená cesta zvaná Via Adriatica pokračuje dál, ale my už končíme. Jedno z mála míst, kde silnice překračuje hřeben Velebitu od pobřeží do vnitrozemí. U autobusu a v místní restauraci jsme se dali trochu do kupy, sedli do autobusu a spustili se odvážnou silnicí s mnoha serpentinami k pobřeží. Jízda autobusem skalnatou krajinou na mě udělala dojem. Prudký svah spadá z hřebene Velebitu až do moře a přerušen je jedině silnicí kolem pobřeží. Míst, kde se dají postavit domy, je minimum. Bohu díky za mírnou a lesnatou krajinu brněnského okolí, tady bych nechtěl žít ani měsíc. Až u městečka Starigrad je větší kus roviny pro domy a zahrady. Tam jsme také dorazili a na dvě noci zatábořili v soukromém kempu. K pláži jsme to měli asi tři sta metrů.

Kousek dál po břehu stála divná zřícenina. Byla to obranná věž zvaná Večka kula, přeloženo Večská věž. Jak je stará, se neví, první písemná zmínka o ní je z roku 1508, zdá se mi starší. Měla chránit zaniklou osadu Veča rozloženou kolem ní před útokem Turků. Základy osady jsou dnes prý pod mořskou hladinou. Podivné.

Pátý den : středa 14. června 2023

Autobusem ke vstupu do Malé Paklenice u vsi Seline. Pěšky soutěska Malá Paklenica - rozc. Njive Lekina - Jurline - sestup do soutěsky Velká Paklenica - Starigrad. 19 km, převýšení 800 m.

Dnešní den se mělo jít nalehko do soutěsek Malá a Velká Paklenica. Autobus nás dovezl k pokladně u vstupu do soutěsky Malá Paklenica a tam nás výběrčí zkasíroval. Tentokrát nevím za co, protože plnění z chorvatské strany není žádné. Nejde o cenu (6EU) ale o princip, co za to. Možná to je příspěvek na luxusní pokladnu a plat výběrčího. Zpočátku krásná pěšina skončila po pár stech metrech. Dál se lezlo přes kameny.

Brzo přišla i těžší místa, byla asi čtyři. Přiznám se, že jsem tuto soutěsku podcenil. Představoval jsem si něco jako tiesňavy Slovenského ráje s žebříky a vodopády. Tady to bylo bez žebřů, vodopády naštěstí chyběly a lezlo se často přes balvany ohlazené vodou. Když jsme po třech hodinách přelézali nejméně stý kámen, říkal jsem si, že už by to mohlo skončit. Naštěstí byl přechod dobře vyznačen, cestu po kamenech jsme nemuseli hledat. Bylo vidět, že tu občas teče voda, hodně vody. Cestu ven při náhlém vodním přívalu si nedovedu představit.

Malou Paklenici - Pekelnici jsme prošli za necelé 4 hodiny, převýšení činí 650 metrů. Nahoře na planině byla zaniklá vesnice, kvetoucí louky a nepřetržitý zpěv slavíků. Jejich tlukot jsme mohli slyšet často i jinde.

Cesta po vonných planinách končila strmým a dlouhým sestupem do soutěsky Velká Paklenica, kde bylo potřeba přeskákat potok, protože tady tekla voda.

Soutěskou Velká Paklenica vede široká cesta dlážděná kameny v betonu. Tomu odpovídá i návštěvnost. Pod horolezeckými stěnami nejvyšší obtížnosti jsou krámky se suvenýry. Je to škoda, ze soutěsky se stala turistická atrakce, Disneyland. Měli jsme přijet před padesáti lety. Spěchali jsme odtud rychle pryč, protože se hnala bouřka a nechtěli jsme zmoknout.

V kempu jsme byli poněkud natěsnáni, ale jen mezi našinci. U stanů jsme se moc nezdržovali, brzy ráno a večer jsme se chodili koupat. Tehdy byly pláže prázdné a patřily jen naší výpravě.

Šestý den : čtvrtek 15. června 2023

Přejezd autobusem nad údolí řeky Zrmanja. Přejezd autobusem pod skály Tulove grade a výstup na ně. Přejezd autobusem do kempu Slapovi Zrmanie. 10 km.

Tento den byl odpočinkový. Neplánovala se túra ani nalehko, ani natěžko, jeli jsme navštívit místa filmů o Vinnetouovi. Ty se točily v letech 1962 - 1969 po celé Jugoslávii, ale nejvíce indiánských krajin našli němečtí filmaři právě tady, v jižní části Velebitu. Na planině u vesnice Jasenice, nad kaňonem řeky Zrmanja, stálo tehdy apačské pueblo, a po jezeru Rio Pecos dole pádloval Old Shatterhand v kánoi děravé jak ústa staré ženy, aby se utkal a zvítězil nad náčelníkem Inču-čunou. Dodnes je to stálá zastávka hlavně německých fanoušků mayovek, na těchto indiánkách vyrostly dvě generace dnes už starších lidí.

Horská silnice nás přivedla ke skalám Tulove grade přímo nad dálničním tunelem Sveti Rok. I v těchto romantických kulisách se filmovalo, tady se ukrývalo zlato Apačů, tady bídák Santer zastřelil Inču-čunu a Nšo-či. Tak jsme se tam vypravili. Dole u silnice v sedle Mali Alan má pamětní desku francouzský herec Pierre Brice. Vedle jsou tabla od slovenských fanoušků, která ukazují fotografie z natáčení filmů. Představují herce nejen jako hrdiny, ale v běžných životních situacích. Olda Šetrnej pije pivo, fotí se s fanynkami, odpočívajícího náčelníka Vincka Apačů olizuje věrný kůň Ilči.

Podle románů Karla Maye bylo za sedm let natočeno deset filmů, první byl Poklad na Stříbrném jezeře. Ve filmu čtvrtém v pořadí nechal scenárista náčelníka Apačů zemřít, ale diváci si vynutili pokračování, tedy vznikly s Vinnetouem ještě další tři filmy. Kvalita upadala, příroda v pozadí snímků zůstávala.
Pierre Brice (1929 - 2015) francouzský herec, představitel Vinnetoua. Měl šlechtické předky a vznešené chování mu ve filmu zůstalo. Byl to dobrodruh, sloužil zamlada v cizinecké legii, prodělal válku v Indočíně. Role náčelníka Apačů změnila jeho život, nic jiného už po ní nehrál. Zprvu ji nechtěl vzít, neuměl jezdit na koni. Později se to naučil a s koněm Ilči se sžil. Od roku 1976 hrál dlouhé roky roli Vinnetoua v přírodním divadle ve městě Elspe v Německu, ročně se na něj přijelo podívat až 400 tisíc diváků. Přejal názory své postavy i do života, stal se pacifistou, propagátorem nenásilí a zastáncem lidských práv. Byl to veselý šoumen, rád fotografoval, sportoval, ke stáru zbožňoval psy. S Barkerem byli přátelé, scházeli se i mimo natáčení. Oženil se v 52 letech a vzal si fanynku mladší o 16 let. V roce 2008 navštívil ČR a na festivalu v Trutnově byl nadšeně přijat. Zemřel v 86 letech na zápal plic v náručí své ženy.
Lex Barker (1919 - 1973) byl americký herec, kvůli herectví zběhl ze studií a připojil se k herecké společnosti. Dobře situovaný otec ho vydědil. Jediná významná role v Americe byla role Tarzana. Odešel do Evropy a získal roli ve Felliniho filmu Sladký život. Více se ale proslavil rolí Old Shatterhanda. Hrál v padesáti filmech. Byl pětkrát ženatý, cigarety, alkohol a ženy ho ničily. Zemřel v New Yorku na chodníku, když dostal infarkt a dlouho si ho nikdo nevšímal. Bylo mu 54 let a v Americe ho nikdo neznal.
Na louce pod skálami Tulove grade stojí dvě kamenné mohyly. Jsou na filmových hrobech náčelníka Inču-čuny a jeho dcery Nšo-či, které právě tady bandité ve filmu zastřelili. O třicet let později se tu střílelo doopravdy mezi Srby a Chorvaty. Chorvatští padlí tu mají několik pomníčků a kapli. Dlouho tu nebylo bezpečné vstupovat kvůli minám.

Cesta autobusem pokračovala po úzkých silnicích do údolí řeky Zrmanji. Odpoledne jsme dojeli do kempu Slapovi Zrmanie a šli se projít kolem řeky. Pěnovcová řeka skoro neteče, je každých pár kilometrů přehrazena dolomitovou hrází, ze které padá vodopádem. Pro nás velmi působivé, pro místní tak běžné, že k pětimetrovému vodopádu Ogarov buk ani nevedla cesta. Prodírali jsme se k němu trním a kopřivami. Kemp s restaurací je přímo nad dalším vodopádem, osmimetrovým. Jmenuje se Berberov buk a padá ve velké šířce mnoha kaskádami.

Sedmý den : pátek 16. června 2023

Přejezd autobusem do vsi Golubič. Pěšky sestup do údolí řeky Krupa - proti proudu - brod - Kudin most - brod přes Krnjezu - klášter Krupa - parkoviště na plošině. Přejezd pod Dinaru.Pěšky 15 km.

Tento den byl v plánu přechod kaňonem řeky Krupy, nalehko. Začalo se ostrým sestupem ze vsi Golubić pěšinou do údolí. Začalo jadranské léto a skalní stepi se sluncem pěkně rozpalovaly. Ještěže se šlo většinu trasy kolem vody.

Hned první louka v údolí zaujala rostinstvem. Rostly tu totiž tořiče v množství větším než malém. Část účastníků zájezdu je viděla poprvé v životě. Šlo o tořič čmelákovitý, jehož baňatý pysk má napodobovat samičku čmeláka. U nás v Bílých Karpatech roste také ve varietě Holubyana, ale je kriticky ohrožen. Měl jsem dojem, že tady na jedné louce roste víc tořičů než jich je v celé České republice dohromady. A na další louce znovu. Na břehu v říčním písku našel Farmář stopu šakala.

Údolí řeky Krupy naštěstí pro nás ještě turistický průmysl neobjevil. Skoro mě napadá, že bych sem žádné fotky dávat neměl a krásné místo bych měl tajit. Ale na tento web se moc lidí nekouká, jen ti, kteří mě znají a které znám já. Takže na masovou propagaci místa to nevypadá. Davům stačí Plitvice.
Je to procházka na čtyři hodiny, pěšina není moc ochozená, ročně tu projde možná sto, dvě stě lidí. Přitom je tu úžasná příroda, každou chvíli vodopád, modročistá voda, v ní vidět plavat rybky. Pěnovcové slapy jsem nepočítal, ale určitě jich je víc než dvacet. Nad každou hrází je jezero ke koupání. Ale voda byla dost studená, dlouho tekla podzemím. Říčka Krupa je dlouhá jen asi dvanáct kilometrů, pak se vlévá do Zrmanji.

Osvěžením byl brod s vodou do půli stehen a rychle tekoucím proudem. Nezmáchal se nikdo. Zpět jsme přešli po mostě. Pod slovem most si lze představit ledacos. Kudin most se představám vymyká. Dlouhý 109 metrů, široký nanejvýš 1,5 metru, jedenáct pilířů, dvanáct klenutých oblouků. Přes most je vidět voda a dolomitové kameny drží pohromadě nasucho bez malty prý dvě stě let. Není mi jasné odkud kam vedl, cesta tam končí. Podle pověsti postavil most mládenec jménem Kuda, když chtěl chodit za milou na druhé straně řeky. To musela být láska jak trám.

Přešli jsme po mostku a kus dál bylo nejtěžší místo na dnešní trase, krátká feráta. Skála sahající do vody se obcházela pomocí lana a stupů, trochu to vytlačovalo od skály do prostoru. Člověk by ale padl do vody. Většina přešla, někteří to proplavali vodou, jiní se vrátili a šli po druhém břehu. To se ukázalo nakonec výhodnější. Za skálou bylo ještě pár kilometrů cesty údolím až ke klášteru. Ještě jednou jsme brodili přes pravobřežní přítok Krnjezu. Krnjeza je dlouhá asi kilometr. Modrozelená voda, bílé slapy a nedotčená příroda. Málo je takových míst.

Pravoslavný klášter Krupa postavili začátkem 14. století. V 15. a 16. ho ničily turecké války. 1855 daly vlády Ruska, Srbska a Rakouska peníze na jeho obnovu. Další vlna válek přišla ve století dvacátém. Utrpěl při první i druhé světové válce a v roce 1995 museli pravoslavní mniši emigrovat do Srbska. Chorvatská vláda pomohla s opravami roku 2010. Uvnitř jsou obnovené cenné fresky a sbírka ikon. Na nádvoří je prostor jak stvořený pro meditaci. Klid, zvuk vodotrysku, sem tam projde mnich v černém. Z kaple slabě doléhá pravoslavný chorál.

Po meditaci v klášteře jsme se museli posilnit pivem u stánku, protože nás čekala "dlouhá míle" po rozpálené silnici do kopce. Museli jsme si dnešní krásy trochu zasloužit. Autobus nás naložil a dlouhým přesunem nás dovezl až na hranice Chorvatska s Bosnou. Tam jsme zatábořili na louce plné paprsek. U nás je to velká vzácnost, tady jsme v nich leželi. Krásný den, výjimečná túra.

Poslední, osmý den : sobota 17. června 2023

Tábořiště u skloniště Glavaš (550 m) - Grodina Glavaš - pramen Gorni Bunar - horské louky se zbytky ohrad - skloniště Drago Grubač - pomníky - nadm. výška 1660 m na dohled vrcholu Dinara a zpět na tábořiště. 13 km, 1200 m přev.

Na dnešní den byl v plánu výstup na nejvyšší horu Chorvatska, Dinara (1831 m). Zlobila nás kolena, zvláště při sestupu. Domluvili jsme tedy, že budem pomalu stoupat k vrcholu a za čtyři hodiny to otočíme. Už dávno nejsme vrcholoví borci, kteří se zaťatými zuby musí dát nejvyšší bod, ať to stojí cokoliv. Ctižádost pohánějící ostatní z nás vyprchala už před desítkami let. Úplně nám stačí pohybovat se v horách, nespěchat, obdivovat kytičky, opájet se výhledy. I cesta může být cíl. Nechápeme davy směřující ze všech stran k nejvyšším horám, ať se jmenují Sněžka, Praděd, Lysá hora nebo Everest.
Hned na začátku stoupání je na cestě Gradina Glavaš. Gradina znamená hrad. Postaven byl v 15. století jako součást pásu pevností na obranu chorvatského království proti Turkům. Obrana byla marná. Ještě výše nás překvapil silný pramen vody Gorni Bunar na jinak vyprahlém kopci.

Nad pramenem jsme vyšli ze stínu lesa a opřelo se do nás slunce a vítr. Nastaly kytičkáčské a fotografické orgie. Opět tu kvetly oranžové albánské lilie. Divoké mečíky jsme viděli až tady. Zvonky, modroušky, rozchodníky, chrpy, bylo toho hodně. Když nás předešel i závěr výpravy bylo jasné, že se na vrchol nedostanem.

Ve výšce 1640 metrů je planinarsko sklonište Drago Grubač. Sklonište se překládá jako úkryt, přístřeší, útulek, planinar je člověk chodící do hor na území bývalé Jugoslávie. Bylo tu uklizeno, čisto, káva a čaj k dispozici, voda v cisterně. A nikde nikdo. Paráda.
Nedaleko útulny na kopci jsou dva pomníky. První je zvětšená horolezecká skoba s karabinou, bez nápisu. Karabina lehce cinkala ve větru. Na druhém je do kamene vytesán víceznačný text (za překlad děkuji Tomáši Ž.): "Až se jednou naše duše bude toulat vesmírem, chci nahlas zakřičet jako hrom, podívejte jak je krásná". Na tomto místě lze přemítat, mluví-li nápis o duši, o krajině, o vlasti, o Zemi. Nápis na mé fotce není vyfocen celý. Pokračuje dál a mluví se v něm o domovině. Je tu kruhový rozhled do Bosny i do Chorvatska.

Pokračovali jsme za útulnou ještě asi půlhodinku k vyhlídce na vrcholové partie. Čas který jsme si dali se naplnil. K vrcholu nám chybělo výškově 170 metrů, délkově asi dva kilometry. Řekli jsme si oblíbenou větu "kdo ví, kdy má dost, má dost. Kdo neví, kdy má dost, nemá dost nikdy" a otočili se zpět. Ale napadla mě taková úvaha, srovnání Česko versus Chorvatsko. Nejvyšší hora - Sněžka : Dinara. Nadmořská výška - 1602 : 1831 metru. Poloha - na hranici s Polskem : na hranici s Bosnou. Převýšení nejčastější trasy - 770 : 1280 metrů. Návštěvnost v létě, v sobotu, za pěkného počasí - 15000 : 10. Tady analogie končí, opravdu tu dohromady nikdo nechodí, mimo naši výpravu se dali návštěvníci spočítat na prstech a to ještě někteří z nich byli cizinci. Asi Chorvaté moc chůzi po horách nezbožňují. Naštěstí pro nás, protože na Sněžku by nás nikdo nedostal.

Zpáteční cesta byla ve znamení fotografických žní, prohlížení kytek a bolesti v kolenou.

Pobalili jsme stany a než jsme se vydali na noční cestu domů, čekaly nás cestou ještě dvě záležitosti. První byla návštěva pramene řeky Cetiny. Řeky v krasových oblastech pramení ve velkých vyvěračkách. To bývá většinou jezírko, kde se těžko zjišťuje hloubka. Třeba tady se potapěči ponořili do hloubky 115 metrů. Pak se vodní propast lomí šikmo dolů a nikdo neví, kde končí. Z jezírka vytéká docela vodnatá řeka. Je nasycena solemi vápníku, který se sráží na pěnovcových kaskádách. Voda je studená, jde z hlubin pod horami.
Druhá záležitost je obligátní. Nákup dárků pro rodinu v blízkém městě, což byl tentokrát Knin.

Byl to dobrý zájezd. Viděli jsme hodně nových krajin, nafotili hromadu nových kytek, některé túry (Zavižan, Krupa, Dinara) měly špičkovou úroveň. Daní za to byly časté přejezdy autobusem a nemožnost svobodného putování a táboření. Celkové převýšení překonalo 4000 metrů, nahoru by to ještě šlo, ale dolů to bylo horší. Mnohé dámy z naší party prohlásily, že už je to na ně moc náročné. Výstupy natěžko, šplhání po lanech a přelézání kamenů je pro mladší. Nám dvěma je dohromady 150 let. Společně máme kromě dětí a vnuků i 4 kolena, 4 kyčle, dvoje záda, další raději nepočítám. Cokoliv může přestat fungovat, ledacos je načaté. Pryč jsou časy, kdy jsme s Ozzym na čele hledali cesty a dělali šipky pro ostatní za námi. Na kudrnovském kytkovém zájezdu jsme byli po deváté. Že by to bylo naposled ?