Sochy a památky v Bystrci

Přátelé,

za uměleckými díly není nutno jezdit světa kraj a opruzovat pozadí v nepohodlných autobusech. Někdy stačí se porozhlédnout po blízkých brněnských předměstích. Vlastivědné památky lze nalézat i na tak prozaickém místě, jakým je sídliště v Bystrci. Těch soch, o kterých chci tentokrát psát, jste si určitě všimli, zahlédli je z tramvaje, prošli okolo. Jen jste netušili, že jde o něco mimořádného a že je jich tolik. V Bystrci bylo možné ve čtyřiceti minulých letech zhlédnout unikátní sbírku moderního umění pod širým nebem. Její torzo přežívá dodnes. K jedné historické soše v původní vsi přibylo v osmdesátých letech více moderních soch v sídlišti a hlavně desítky skulptur ze dřeva. Způsobil to Plenér.

Brněnský plenér, takto se akce oficiálně jmenuje, je pravidelné setkávání sochařů i řezbářů a jejich společná tvorba. Slovo samo pochází z francouzštiny, plein air znamená v přírodě, pod širým nebem. Což se v Brně děje, navíc jsou umělci omezeni materiálem, kusem dřeva, který dostanou k dispozici. První ročník v roce 1983 se konal velkolepě, protože se sešlo několik štastných okolností. Dorostla silná generace sochařů, kteří se chtěli prosadit. Technická správa porazila více starých stromů a tedy bylo dost kvalitního materiálu. A zřejmě se našli i organizátoři, schopní prosadit novou věc. Akce trvala dva měsíce a 17 sochařů vytvořilo před hotelem Santon 13 soch a 4 sousoší, které byly rozmístěny a odhaleny na břehu přehrady od přístaviště k Rakovci. Z nich přežila do dneška jediná, a to Sirka.

Organizátorům ale došel dech a tak další ročník přišel až po patnácti letech. Staré sochy, kterých zbývalo sedm, byly ošetřeny, konzervovány a doplněny. Za 14 dní řezání vzniklo šest nových soch a byly rozmístěny kolem Rakovce. Od roku 1998 se symposium konalo pravidelně každé dva roky, se skromnější účastí, někdy mezinárodní, vždy v září. V roce 2000 se účastnilo pět řezbářů a vznikly sochy mohutné, aby odolaly řádění vandalů; přesto zůstala doteď jen jediná, Ohryzkovník. Na IV. ročník přijelo pět sochařů. Nejpracovitější z nich, Francouz Antoine Thomas, stvořil alej pěti soch a nazval ji Průvod za bílou paní z jezera. Byť byl průvod z dubových kmenů, nezachoval se. Je to škoda, byl velice působivý.

O dva roky později ( V. ročník, 2004 ) se přihlásili čtyři umělci a v roce 2006 se sešli opět čtyři řezbáři. Protože pláže kolem přehrady byly tehdy sochami naplněny, ocitla se dvě díla v Bystrci vedle kostela. V roce 2008 se pro čtyři díla hledalo nové umístění. Našlo se na břehu Svratky u zastávky ZOO. Stojí tam i dřevořezby z roku 2010. V IX. ročníku dostali čtyři účastníci obtížnější zadání. Jejich artefakty měly sloužit k sezení. Byly rozmístěny k zastávkám na nově budovaném sídlišti Kamechy a do roku 2023 se dochovaly dvě. Při X. ročníku Plenéru, kdy se nově sochalo na hradě Veveří, umístilo pět sochařů svá moderní díla opět na břeh Svratky. V XI. ročníku vznikly tři dřevěné sochy a dostaly se do parku za ulici Ondrouškovu, kde dvě z nich zůstávají. V zatím posledním ročníku Plenéru, konaném v roce 2018, vznikla čtyři díla. Tři sochy s námětem sovy byly umístěny vedle vchodu do Kulturního centra v Bystrci a poslední, nazvaná Solo navíc, rozšířila počet sirek na břehu přehrady.

Od roku 2018 se Plenér nekonal. Ale zub času na dřevěných sochách koná neustále a tak soch ubývá. Za 12 ročníků symposia vzniklo asi 70 většinou avantgardních dřevěných soch od třiceti autorů. Vzniklá galerie sochařského umění nemá v Brně a okolí obdobu, akorát se o ní moc neví. Dodnes (jaro 2023) se zachovalo 22 dřevěných soch, některé jsou ve špatném stavu. U řeky je 6 soch, u přehrady 8 soch a zbylé jsou v sídlišti nebo v obci.

Plenéru se účastnili často mladí umělci, pracovali za “byt a stravu“, sochy věnovali obci, městu. Důvodem, proč to vlastně dělali, bylo sebeprosazení, navázání kontaktů, reklama vlastní tvorby a přátelské prostředí. Mnozí neznámí se tu prosadili: Suška, Fiala, Garaj, Kokolia, Sobotka, Patrik Vlček a další jsou dnes uznávaná jména a zdarma by sochu nikomu nedělali. Doufejme, že pravidelná setkání řezbářů budou i po covidové přestávce pokračovat a dočkáme se mnoha zajímavých výtvarných počinů.

S prohlídkou začneme u Bystrckého mostu, přes který přejíždí tramvaj do Bystrce. První sochou je z oblohy spuštěný Řetěz (2010, dub, 390 cm) od slovenského výtvarníka Martina Navrátila. Vedle něj se k nebi vzpíná Bod (2008) od slovenského řezbáře Andreje Irši (nar. 1972), který se často věnuje náboženským motivům.

Na druhé straně cesty je zajímavá socha z umně zkroucených dřev, lavička čnící do vzduchu. Je to Pocta Brancusimu (2008) od Václava Kyselky, sochaře ze vsi Křoví, jehož dřevěné sochy se objevují v krajině na sever od Brna. Je třeba dodat, že Constantin Brancusi byl původem rumunský sochař žijící v Paříži v 1. půli 20. století a jeho 200 soch je řazeno k abstraktnímu impresionismu, vyznačujícím se důrazným zjednodušením formy. Většina soch je momentálně opatřena cedulkou s názvem díla a autora.

Pokračujme v prohlídce. Hned u lávky najdeme sochu Ležící vagabund od novojičínského sochaře a řezbáře Jana Zemánka. Když byla v roce 2010 socha nová, lákala ke spočinutí. Dnes na ní hřadují jen přezimující kachny. Další tři sochy jsou ze září 2014. Lavičku zvanou Odraz vyřezal Ondřej Procházka a je v dost špatném stavu. Bílou Smrtku – která připomíná houbu lysohlávku – stvořil brněnský landartový umělec Tomáš Hlavenka. Poslední v řadě stojí Bubnový sloup od Mariana Maršálka. Na ten lze i bubnovat.

Přesuňme se ke kostelu. Na jeho jižní straně dožívá artefakt z roku 2006 od Jiřího Hlušičky z Brna. Tramvaj číslo 1 připomíná první příjezd tramvaje do Bystrce. Nejsou tu jen dřevěné sochy. Z druhé strany kostela je umístěn kovový pomník obětem boje za svobodu a demokracii. Tři ostré rohy na pomníku značí tři odboje a na vrcholu – zlatý český lev. Autorem je sochař Otmar Oliva roku 2008. Před kostelem přes silnici je na soklu bytelná kamenná socha sedící dívky. Autorem pískovcové sochy je Jan Brož (1948 – 1997), který žil v Olšanech. Na náměstí před obchodním centrem je na vysokém soklu busta Jakuba Obrovského (bronz,1988) od Miloše Axmana.

Bystrcký rodák Jakub Obrovský (1882 – 1949) byl významný malíř, sochař, pedagog a spisovatel. Zaměřil se na dekorativní výzdobu budov v Praze, krajiny, ženské figurální motivy. Stal se profesorem a rektorem pražské Akademie. Na olympiádě v Los Angeles 1932 získal olympijskou medaili (!!!) za sochu Odysseus. Několik originálů jeho obrazů mají na obecním úřadě – ale vidět je lze jen při výjimečných příležitostech. Pochován je na hřbitově v Žebětíně (1UH/31).

Jeho rodný dům je nedaleko, na náměstí 28. dubna č. 10 má od roku 2002 pamětní desku. Když už jsme u desek, tak další je na faře, číslo 8, a patří bystrckému knězi – lidumilovi Františku Adamcovi. Zajímavé je datum odhalení desky: 1951. Pamětní deska obětem 2. světové války je umístěna na radnici. Mramorová deska komunisty a odbojáře Stanislava Živného (1912 – 1943), popraveného v Berlíně, je na začátku ulice po něm pojmenované. Vedle hráze přehrady je další pamětní deska. Patří hráznému Františku Šikulovi (1894 – 1971), na památku známého hrdinského činu, kdy v dubnu 1945 zachránil hráz přehrady před zničením ustupující německou armádou. Pyramida z kostek v pozadí tam stála dříve než deska a měla prozaický důvod. Jsou to vzorky betonu, které musely být pravidelně odebírány při betonáži hráze a zkoušeny na tlak.

Ale vraťme se ještě na náměstí. V západní části stojí barokní socha svatého Jana Nepomuckého z poloviny 18. století. Autora neznáme. V létě skoro není vidět kvůli větvím památné lípy srdčité, která je stará možná 400 let a je nejstarším stromem v Brně. Před lípou stojí moderní krychlová kašna z leštěné žuly od autorů Nikose Armutidise a Ladislava Vlachynského z roku 2006. Za lípou je hostinec U Šťávů.

Pokračovat v prohlídce soch můžeme od přístaviště. Před hotelem Santon stojí na vysokém soklu bronzové sousoší ženy a muže s dítětem, autorem je František Navrátil . Mezi sochy musíme zahrnout i obrovskou kotvu. Vznikla pro jiný prostor. V září 2009 navštívil krátce Brno papež Benedikt XVI. Sloužil mši na prostranství před letištěm v Tuřanech. Místo bylo vyzdobeno velkým křížem a kotvou. Kříž skončil pod Petrovem a 11 metrů vysoká ocelová kotva na břehu přehrady. Půjdeme-li od přístaviště směrem k Rakovci, hned za budovami lodní dopravy narazíme na pokračování Brněnského plenéru. Sochu Tiskátko (2002, kolorovaný dub, 4 m) vytvořil zlínský sochař válcových objektů David Medek. Ornament je tvořen starými značkami pro lodní dopravu.

Míjíme zátoku. Na tomto místě mi nedá nezmínit se o zaniklých dřevěných sochách. Nejpozoruhodnější bylo rozhodně Záchranné kolo pro Brno (2000) od Václava Fialy. Tlustý prstenec s průměrem 6 metrů z dubových destiček byl naplněn tisíci prázdných PET lahví a při vernisáži se kolébal na hladině přehrady. Bohužel to odporovalo plavebním předpisům a tak ho vytáhli na břeh zátoky a tam ztroskotán ležel asi 14 let. Dnes je pryč, zrovna tak jako čtyři desítky dalších soch. Škoda byla zvláště roztomilého sousoší nazvaného První láska (1998) od Michala Novotného. Pryč je i šestimetrová děrovaná Čelist nebo též Párátko (1998, dub) od Čestmíra Sušky. O sloupořadí Procession derrière de la dame blanche du lac bylo psáno výše.

Těsně u vody se tyčí pověstná Sirka (1983, dub), která dala jméno okolní pláži. Poslední zachovalá socha z prvního Plenéru byla v roce 2018 znovuvytvořena a doplněna druhou, tentokrát vypálenou sirkou nazvanou Solo navíc ..... Autorem obou je brněnský sochař a architekt Miroslav Vochta.

Kousek dál po pláži je nepochopitelná socha zvaná Doplnění tří hlav (1998) od brněnského sochaře Patrika Vlčka. Je třeba vysvětlení. Na tomto místě v roce 1983 vzniklo dvojsoší Tři hlavy, kde hlavní roli hrála třetí hlava tvořená mezerou mezi dvěma sochami. Když půl sousoší zničil čas, doplnil ho Vlček o dnešní sochu, načež průběhem let uhnila i druhá půle původního sousoší a zbylo dnešní torzo. Vedle na louce se do výše tyčí Ohryzkovník (1998, dub). Když sochaři Jiřímu Sobotkovi zbyly z první realizace Ležící žena (1983) po pár letech jen nohy, rozhodl se udělat sochu důkladnější, z jednoho kusu. To se podařilo, Ohryzkovník vydržel 25 let a jeho čas se naplňuje. Má připomínat bídu lidské civilisace.

Vrátíme se na asfaltovou cestu a uvidíme vysokou sochu nazvanou Svatý Jiřík (2004), inspirovanou lidovým uměním. Vyřezal ji Boris Kjulleněn (nar. 1944), vzdor jménu třebíčský sochař a malíř, otec Fin, matka Ruska, u nás žije od roku 1980. Následuje vznešená socha, jako plamen šlehající ze země k obloze. Jmenuje se Vzhůru k čistotě a roku 2004 ji stvořil Zdeněk Macháček ml. (nar. 1975), řezbář z rodu Macháčků z Křížovic. Tato socha se mi líbí nejvíce. Blíže k vodě, schovaná mezi stromy, se tyčí mohutná řezba Ochránce čtyř živlů (2002, dub, 5 metrů). Ztvárnila ho španělská sochařka Antonia Miralles z Andorry. Zvláštní - slabá žena vytvoří zrovna tu nejhromštější sochu.

Za dalším artefaktem musíme dál po břehu až na pláž Kozí Horka. Je tu instalováno pět vodorovných štěrbinových bubnů v délkách od dvou do čtyř metrů. Tento soubor vytvořil brněnský sochař a restaurátor hudebních nástrojů Martin Bednařík a nazval ho podle zvuku nesoucího se nad vodami Tum tum tum tum tum (2006).

Za dalšími skulpturami se musíme přesunout do sídliště. V nově budované části nazvané Kamechy (dle polní trati) byly v roce 2012 instalovány čtyři umělecké lavičky, z nich dosud existují dvě. Macarát od Vladimíra Matouška je u zastávky autobusu Chvalovka a Lavička větru od Zdeňka Macháčka ml. je ve vnitrobloku u domu Říčanská 5. Jeho otec, Zdeněk Macháček st. (1925 – 2020), sochař z Křížovic, je autorem vysoké sochy nazvané Lesní katedrála (1989, dřevo a sklo) před domovem důchodců na ulici Rerychova.

Dvě dřevořezby z Brněnského plenéru 2016 najdete v parku na ulici Ondrouškova nejblíže číslu 21. Autoři se věnovali realistickým řezbám na náměty z přírody, nepostrádajícím humorný nadhled. Jan Rázek vyřezal filosofující motiv Život u stromu po životě s několika figurami zvířat. Alena Charvátová vytvořila obludnou rybu a nazvala ji Priglovka sinicová. Kousek od nich nově vznikla fontána Kamenný pramen od Jana Šimka.

V sídlišti se dá najít více soch z materiálů trvanlivějších, než je dřevo. Blízko tramvajové smyčky je busta Františka Foltýna (1988, bronz) od Miloše Vlčka.
Brněnský malíř František Foltýn (1891 – 1976) patří k výrazným postavám české moderní malby. Rodák ze Šumavy se po pobytu na Slovensku a v Paříži usadil v Brně a ovlivněn francouzským kubismem kreslí krajiny i portréty. Nejvíce se ale projevil v abstrakci. Spolu s Kupkou patří k zakladatelům české abstrakce, přišel s organickou abstrakcí se zaoblenými tvary. Národní umělec, jeho levicovost se na obrazech neprojevila ani v 50. letech. Je pochován na Ústředním hřbitově v čestném kruhu (25E/48).

Před školou na Vejrostově stojí sousoší Mládí a hry (1987, vápenec) od brněnské sochařky Sylvy Lacinové (1923 – 2019). Na ulici Černého u bývalého nákupního centra Letná spočívá socha Dívka, jinde Vysočina, (1984) od Jiřího Marka st. (1914 - 1993). Na ulici Odbojářské před Albertem lze nalézt mohutnou sochu Soutok Svratky (1981) též od Jiřího Marka st. A do třetice Jiří Marek – junior, narozený 1972, žije v Medlově a je vnukem významného brněnského sochaře téhož jména: u společenského centra Bystrc je kovové sousoší muže a ženy (1991, svařovaný plech). Vedle je bronzové ženské torzo nazvané Růže, signované Josef Špaček 1978 a sem umístěné v roce 2009.

Na druhé straně budovy jsou dřevěné sochy z Plenéru 2018, který měl zadání sova. Stojí tu Selfie sovy od Jana Rázka a Sova klepačka od Mariana Maršálka. Třetí socha, jejímž autorem byl Ondřej Procházka, sloužila dětem jako prolézačka, až dosloužila.
Na vnější straně budovy pečovatelské služby na Vondrákově ulici je připevněna socha Anděl (2002, jasan, 3 metry) od Patrika Vlčka.
Před vstupem do školy na Heyrovského lze najít sochu Žena s dítětem (1976, pískovec). Autorem je brněnský sochař Antonín Širůček (1913 – 1977).
Sochy ze sedmdesátých a osmdesátých let vznikly na objednávku při budování bystrckého sídliště a platil je stát. Sídliště pro 24000 obyvatel v 7600 bytech bylo stavěno od roku 1971 asi 15 let a projektoval ho architekt Zdeněk Michal.

Pro úplnost ještě zmíním tři pomníčky tragédií v Bystrci, o kterých jsem se ale ničeho nedopátral. U zastávky Štouračova je na kraji lesa dřevěný křížek. Patří Jiřímu Zvědělíkovi, oběti dopravní nehody na motorce v roce 2006. U Bystrckého mostu se skrývá nenápadný pomníček Veroniky Pokorné. O tragedii z 24. listopadu 2005 nevím nic. Na skalní stěně pod hrází Brněnské přehrady je malá pamětní deska Michaele Juřičkové, možná k desátému výročí tragédie ze 30. dubna 2006. K ní nově přibyla podobná deska s nápisem Patrik a datem 27. 5. 2020. Kdoví, jestli obě památky nepatří sebevrahům, kteří se vrhli z koruny přehradní hráze.

Ještě jedna socha by sem měla patřit. Je poněkud vzdálena od středu Bystrce a jde o Helenku v Pohádce máje. Vyprávění o ní a o vzniku sochy je ale delší a nechám ho na jindy.
Končí se další vánoční vyprávění, tentokrát o padesátce bystrckých soch a památek. Jsou přístupné celý rok, za každého počasí, vstupným je čas, který věnujete jejich vyhledání, návštěvě, prohlídce, pochopení smyslu. Není v Brně druhé takové galerie. Davy se kolem rozhodně netísní, všímá si jí málokdo.

Psáno v Králově Poli o adventu 2015,
zaktualizováno a doplněno v dubnu 2023.

Dalších asi 90 obrázků, jiných než jsou zde, najdete TADY.
Návrh trasy kolem většiny památek vypadá v mapě takto: