Střední část údolí Loučky - Bobrůvky.

V letním čase přichází v úvahu cesty kolem jihomoravských vod. Na jiném místě popisuji trasy kolem Rokytné nebo Oslavky s broděním, byl jsem takto i na Jihlavce a Dyji . Letos v době slunovratu přišla na řadu Loučka, tím spíš, že na horním toku říčky nad Mitrovem jsem ještě nebyl. Mám tedy nejvyšší čas. Cesta trvala jeden a půl dne a nachodil jsem se všemi odbočkami k vlastivědným cílům 55 kilometrů. Hlavní je mít lehký batoh. V teplých nocích spím venku pod širákem a letní spacák neváží ani kilo.
Loučka nebo též Bobrůvka (k názvu se ještě vrátím) pramení na Vysočině mezi Vlachovicemi a Třemi Studněmi v nadm. výšce 725 metrů. Jako potůček protéká rybníky u Nového Města na Moravě a loukami se klikatí k JV. Jediná větší obec na ní je Strážek. Od něho se krajina mění, údolí se zúží, řeka dostane spád a dalších 20 kilometrů toku patří k nejromantičtějším místům na Tišnovsku. U Tišnova se řeka vlévá do Svratky, od pramene k ústí je dlouhá 62 km.

První den : pátek 27. června 2025

Bystřice nad Pernštejnem - zábavní park Eden - studánka Pod kolejemi - Vojetín - Rozsochy - Blažejovice - Strážnice - Zvole - Olešínky, most - po proudu Bobrůvky - kolem Šiklova mlýna - Belatkův mlýn - Nový mlýn - Zábršův mlýn - Strážek - Mitrov zámek - Mitrov zřícenina - Podmitrov - pod Habřím - Mariina studánka - Sečan - studánka Pod Vysekancem - Trenckova rokle - lávka pod Vickovem - pláně u Vickova. 33 km.

Horní tok Bobrůvky pod Novým Městem není turisticky zajímavý. Potok se motá po náhorní planině mezi poli a loukami. Nevede kolem něho cesta, jen někdy silnice. Já jsem se k říčce přiblížil od Bystřice nad Pernštejnem. Hned za nádražím je zábavní park Eden, atrakce určené spíše dětem. Byť bylo ve všední den zavřeno, vešel jsem na dvůr statku, kde bylo pár zajímavých pískovcových soch. A pak už plochou krajinou lesy a loukami směrem na západ, místy bohužel po asfaltu.

V Rozsochách mají zajímavý kostelní areál s několika barokními sochami. Obec Zvole se pyšní Santiniho stavbou. Slovutný architekt tu na návsi vyprojektoval barokní kostel.
Původní gotický kostelík ze 14. století patřil cisterciáckému klášteru ve Žďáru. Jeho opat Vejmluva požádal architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, který pro klášter tehdy pracoval, o projekt přestavby kostela v barokní podobě. O sedm let později vyprojektoval Santini kapli na Zelené hoře. Kostel svatého Václava je postaven na půdorysu řeckého kříže. Vedle je čtvercový hřbitov s márnicí v ose kostela. V roce 1740 vše zachvátil požár, shořela střecha, věž, fara.

K Bobrůvce jsem došel na mostě u Olešínek. Údolím vede modře značená cesta, ale nechodí se po ní. Na druhém břehu se rozložil zábavní areál Šikland u Šiklova mlýna. Mlýn jsem neviděl, asi ho přestavěli, ale zadní trakty nově postavených budov byly tak hrozné, že nestály za fotku. Pryč odtud! Další cesta kolem Belatkova mlýna byla katastrofálně zarostlá. Asi tu býval smrkový les s pěšinou. Ale pár let po kůrovcové kalamitě stráň zarostla. Kopřivy po prsa, bodláky a do toho ostružiní. Tady příroda vládne. Myslím, že od jara tudy nikdo neprošel, aspoň to nebylo vidět. Měl jsem přebrodit a jít kolem mlýna, tam vedla cesta.

Kolem krásně opravené mlýnské budovy jsem došel do městysu Strážek. Mají zde sochu svaté Barbory na náměstí, našel jsem smírčí kámen, došel ke kostelu s výrazným schodištěm, ten se ale kvůli stromům nedal vyfotit. Původní socha svaté Barbory o výšce asi 60 centimetrů byla asi 200 let stará. Stála bez zájmu na kraji obce až do 70. let 20. století, kdy ji někdo buď ukradl nebo zničil. Obec se rozhodla sochu obnovit a tedy v roce 2013 vytvořil místní sochař Milan Slavík sochu novou, větší, z hořického pískovce a k výročí 675 let od první zmínky o obci byla slavnostně odhalena. Stojí na náměstí - nebo snad na návsi?

Městys mě zklamal - hospoda byla zavřená. Chtěl jsem si dát pivo z nostalgie, pro vzpomínku. Před 55 lety, v arktické zimě roku 1970, jsem tu vypil v hospodě pivo jen tak na stojáka. Spěchal jsem totiž na vlak do Věžné. Měl jsem tehdy nové běžky a vydal se sám, mladý kluk, na túru z Ořechova na Ambrožný a po pláních kolem Křižanova do Strážku. Celou třicetikilometrovou cestu po pláních jsem šlapal stopu. Ležel asi metr sněhu, ze zábran proti závějím kolem silnic koukaly jen špičky. Přestože byl březen, byl celodenní mráz. Od té doby taková zima nenastala ani jednou. Neuvěřitelná výprava nevybledla ve vzpomínkách ani po pětapadesáti letech, hrozně jsem se tehdy nadřel.

Další cesta údolím po modré značce byla zase silně zarostlá. Nezbylo než jít po silnici k zámku Mitrov.
Zámek Mitrov je pěkná stavba. Byl postaven na základech středověké tvrze na konci 18. století. Základní kámen na čelní fasádě byl umístěn o sto let později, letopočet 1779 je třeba brát s rezervou. Stavba často měnila majitele, ale v roce 1894 koupil zámek alexovický továrník s textilem Ludvík Skene a dokončil přestavbu započatou o tři roky dříve. Přestavbu projektoval významný rakouský architekt August Prokop a provedl ji v neogotickém stylu. Rodina Skene prodala zámek roku 1925 velkostatkáři Klimešovi, ten ještě před válkou nemovitost převedl na Slepecký ústav. Za války tu sídlila organizace Hitlerjugend a zámek silně utrpěl. Po válce se tu střídal ústav pro nevidomé a od roku 1960 je zde domov důchodců.
Zaujala mě bronzová busta v parčíku před zámkem. Na ní je zpodoben Ludvíkův otec Alfred Skene (1815 - 1877), rakouský politik, poslanec říšského sněmu, textilní továrník a také brněnský starosta v letech 1864-66. Bustu sem umístila rodina Skene v době, kdy jí zámek patřil, jako poctu zakladateli rodu. V Brně tento významný a schopný muž žádnou památku nemá, i když by si ji zasloužil a kdysi ji měl. Inicioval bourání městských hradeb a prosadil vznik ulice Tatranské, která se po jeho úmrtí jmenovala Skenegasse. Na úpatí skály pod Petrovem je vidět zašlý zbytek pamětní desky, věnované tomuto muži. Desku i název ulice vzal čas po roce 1918, považovali ho za Němce. Byl potomkem skotského šlechtického rodu, narodil se v Belgii, mluvil pravda německy. Alfred Skene na Mitrově nikdy nebyl.

Alejí starých lip jsem mířil od zámku Mitrov ke zřícenině hradu Mitrova. Hrad byl postavený koncem 13. století na ostrohu Loučky, která ho obkružuje ze tří stran. Úzká šíje byla prokopána hradním příkopem, nad ním se tyčila obranná věž, dnes nejlépe zachovaný zbytek zdi. Archeologické nálezy potvrzují život ve 14. století. 1415 byl hrad připojen k pernštejnskému majetku a to znamenalo postupný úpadek. V 17. století uváděn jako opuštěný, pustý.

Pod zříceninou je dnes opuštěné rekreační středisko Podmitrov. Jen doufám, že nebude následovat zříceninu nad ní a že se stavby na výjimečně krásném místě někdo brzy ujme.
Pokračoval jsem zužujícím se údolím Bobrůvky - Loučky a je namístě se zmínit o jejím názvu, jak ji vlastně nazývat. Rybáři a vodáci mají jasno, v rybářských revírech i kilometrážích řek je to všude Loučka. Trampové, pokud vím, jezdili vždy na Bobrůvku. Ale to se týkalo jen části nad Skryjemi. Mapy to mají různě, někde je Bobrůvka až do Tišnova, jinde končí u Olešínek, u Mitrova, u lávky v Habří, v Újezdu, i v Loučkách u soutoku s Libochovkou. Nejstarší mapa druhého vojenského mapování používá oba názvy na různých místech. Objevily se názvy Strážkovský potok, nebo Bobrovka.
Sám bych se klonil k rozdělení toku na dvě jména a to u Strážku. Vede mě k tomu charakter koryta říčky a vzhled okolní krajiny. Bobrůvka nad Strážkem - převážně hlinité břehy v lukách, klikatící se tok, protéká Horní a Dolní Bobrovou. Loučka pod Strážkem - převážně kamenitý tok v zařezaném údolí, skály na svazích, protéká přes Dolní Loučky.

Od Sečanu jsem šel stále po levém břehu po modře značené cestě. Nebylo to úplně moudré rozhodnutí, pěšina často šplhá do strmých strání, je zarostlá, někde nezřetelná. Lepší by bylo brodit, údolím vede vozová cesta s několika brody. Tak snad příště.
U ústí Trenckovy rokle jsem narazil na pár tábořících. Byl páteční večer. U řeky jsem ale zůstat na noc nechtěl, hrozně tam žrali komáři. Metl jsem tedy až pod Vickov, kde jsem přešel na pravý břeh po nové kovové lávce u chat. A potom jsem jen vyšplhal nahoru na louky a na prvním vhodném místě zabivakoval. Byl nejvyšší čas, už se šeřilo.

Druhý den : sobota 28. června 2025

Planina u Vickova - ves Vickov - nad Havlovem - Pammrov - studánka Anny Pammrové - Tišnovská Nová Ves - Šafránkův mlýn - Zelená sudánka a zpět - rozc. pod Košíkovem - zřícenina Košíkov a zpět - Hodůnka - Skryje - Boudy - Vrbovka - camp Čertovka - Újezd u Tišnova - U Jánečka - Dolní Loučky, zast. 22 km.

Noc přešla klidně a v teple. Jen je třeba počítat s komáry a mít s sebou kus moskytiéry, poslouží i stará záclona. Ráno se budím za šera a hned, jak je vidět na vařič, vařím v "posteli" vločkovou kaši. Takže v pět ráno za slunka východu mohu vyrazit směrem ke spící vesnici Vickov.

Po lesní cestě jsem šel kolem Havlova, nyní penziónu a wellness centra pro bohatou klientelu. Místo samo má ale složitější historii. Rozlehlou planinu nad údolím Loučky si vyhlédl v roce 1908 podnikatel ve stavebnictví Vácslav Havel (1861 - 1921), dědeček Václava Havla. V Praze vystavěl palác Lucerna, mimo jiné. Vedle hájovny, která tu už stála, postavil rodinné letní sídlo, dřevěnou patrovou vilu, která měla dole velkou společenskou místnost a nahoře pokoje. Nechyběl tu tenisový kurt a bazén ve tvaru půlměsíce. Jezdil sem Havlův strýc Miloš Havel, filmový magnát a brzy sem našla cestu česká kulturní smetánka, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Jan Werich, verše do návštěvní knihy psal Vítězslav Nezval, na kurtu hrál tenis Jaroslav Drobný, přijížděla Eliška Junková a další. Rodina Havlů zde prožila válečné roky. Václav Havel chodil do obecné školy ve Žďárci, na konci války mu bylo 9 let. V roce 1958 museli Havlovi objekty opustit a dostala je továrna TOS Kuřim. Ta budovala rekreační středisko a pionýrský tábor, Havlova vila byla stržena v šedesátých letech. V roce 1967 jsem se v rekreačním středisku TOS Kuřim doškoloval v turistice, byl jsem tam myslím nejmladší. O historii objektu ale nepadlo ani slovo. Přitom pamětníků událostí starých třicet let bylo mezi přítomnými postaršími turisty dost a jméno Havlov se vyskytovalo v mapách celou dobu.
V devadesátých letech byla v restituci vrácena bratrům Havlovým jen hájenka, která vše přečkala a nadále tu bývaly dětské tábory v dřevěných chatkách. Značně vybydlený areál koupil v roce 2002 brněnský podnikatel Zdeněk Šoula, vydavatel brněnského Inzert-expresu. Postupně areál úplně přestavěl na luxusní rezort. Václav Havel sem zavítal jako exprezident naposled v roce 2007 a byl mile přijat. Na místě kurtu stojí hala, je zde velký bazén a apartmány pro zbohatlíky. Sídlí tu moravský Harley klub, jehož presidentem je Šoula. Velké objekty nezapadají do lesní krajiny.

Historie místa ale není celá. Na pláni s lesíky není jen Havlov, ale i Pammrov. Nese jméno po theosofce, filosofce a spisovatelce Anně Pammrové (1860 - 1945), která si tady po nepovedeném manželství koupila v roce 1898 pozemek, nechala postavit dřevěnou chatu a prožila tu zbytek života. Anna Pammrová byla zvláštní žena, možná první feministka u nás. Od mládí se znala s básníkem Otokarem Březinou, stala se jeho duchovní přítelkyní a inspirátorkou. Jenom jí věnoval Březina báseň ve sbírce Volání větru. Zachovala se rozsáhlá korespondence těchto dvou literátů. Václav Havel na ni vzpomínal jako na starou paní, která jeho a bratra krmila jahodami. Anna Pammrová vydala několik knih básní, esejů a úvah, více knih bylo napsáno o ní. Žila velmi skromně, veškeré živobytí si až do vysokého věku vypěstovala na zahradě. Sousedila s Havlovou rodinou a vycházeli spolu velice přátelsky. Ve Žďárci na hřbitově má s dcerou Almou hrob.
Dnes stojí na oploceném pozemku dva domy, větší na místě původní dřevěné chaty a menší, který Pammrová obývala na konci života. Oba jsou proměněny na rekreační objekty.

Z několika zmínek v knihách o Anně Pammrové vyplynulo, že by tu měla být studánka, odkud spisovatelka brala vodu. Léta jsem se chystal ji najít. Mezitím se její poloha objevila v mapách.cz, je tam ale nakreslena chybně. Tak jsem si ji našel. Docela pěkný pramének vytéká zřejmě z vrtu, který nechali udělat dnešní obyvatelé Pammrova. A pak jsem pokračoval po asfaltu do Tišnovské Nové Vsi.

Po neznačené cestě jsem sestoupil k Loučce a po mostě přešel k Šafránkovu mlýnu. Je z něho zdařile rekonstruovaný penzión na pěkném místě, vyčistili i rybník nad mlýnem. Kus proti proudu je Zelená studánka, kterou opravila trampská osada Šedí vlci.

Pod Šafránkovým mlýnem lze odbočit do prudkého kopce, na kterém stojí zřícenina hradu Košíkov. Byl to spíše hrádek s mohutnou obytnou věží, ze které zbyl základ pod zemí. Vidět jsou jen nezřetelné valy na podélném ostrohu nad řekou. Hrad postavili někdy po roce 1360, archeologické nálezy spadají do první půle 15. století. Roku 1482 je uváděn jako pustý. Jdeme-li dále po ostrohu, dojdeme k výhledu do údolí Loučky.

Ještě je třeba probrat Bobrůvku/Loučku z hlediska vodáků. Řeka je spluta z Nového Města, v délce 53 km. To ale byla výjimečná událost. Většinou se splouvá ze Strážku k ústí, je to 29 km plavby obtížnosti II., tedy mírně těžké. Je třeba, aby korytem teklo aspoň 7 kubíků vody, a to nastává pár dnů v roce, obvykle na konci zimy, kdy taje sníh na Vysočině. V korytě mohou být napadané stromy. Většina jezů je tehdy sjízdná.

Před Skryjemi se úzké údolí rozšiřuje. Kapli na ostrohu u Skryjí zbudovali dobrovolníci v roce 1928. Je zasvěcena svatým Cyrilu a Metoději. Při jejich svátku 5. července se koná u kaple pouť. Místo má historii starší. Ve 14. století stál na této urovnané oválné plošině hrádek. První zmínka o něm je z roku 1358, jeho majitelem a možná i stavitelem byl Beneš ze Skryjí. Je to i první zápis o obci. Nejbližšímu dvorci na sever od kaple se říká dodnes Na hrádku.

Ráno se překlopilo do dopoledne, teplo rostlo, bylo potřeba mazat na vlak. Bez zastavení jsem prošel Skryje, Boudy, našel totem v campu Čertovka. Žár slunce sílil. Přes Újezd jsem se po značce dovlekl v parném poledni k vlaku do Dolních Louček. Ještě že jsou soupravy vlaků mezi Křižanovem a Brnem klimatizované.