Novohradské hory kolem hranice

Do Novohradských hor v nejjižnější části jižních Čech jsme nejeli poprvé. Dřívější výpravy byly většinou na kole, po lesních silničkách. Tento vandr byl pěší, se snahou kopírovat rakousko-českou hranici, jak to půjde. A od vlaku k vlaku, tedy z Českých Velenic do Dolního Dvořiště nebo Kaplice. Inspirací nám byla kniha naší přítelkyně Zorky Zelené Moje (naše) cesta, ve které popisuje obcházení hranice republiky před deseti lety. Ani počasí jsme si v letošním horkém létu nemohli příliš vybírat. Museli jsme doufat, že vyšší polohy budou chladnější než pobyt v rozpáleném městě.

První den : 20. srpna 2024

Vlakem do Českých Velenic. Pěšky: lávka do Gmündu - hřbitov - po hranici - po červené značce- U tří křížů - Pánský rybník - rozcestí U Vyšného - stanování nad Vyšným. 12 km.

Na České Velenice jsme byli zvědaví, nikdy jsme tu nebyli. Je to ale místo bez památek, vcelku nestojí za návštěvu. Chtěli jsme jít aspoň v horkém dni na pivo. Ale našli jsme jen vietnamské restaurace zaměřené na klientelu z Rakouska. Nakonec jsme skončili v čínské restauraci u lahváče. Bída. Zašli jsme se podívat na rakouské území, hranici tvoří řeka Lužnice, která teče hned za domy hlavní ulice. Tady ta železná opona musela být extra slabá, Rakousko je od velenických domů coby kamenem dohodil. Na rakouské straně instalovali sochu Freiheit - Svoboda. K připomenutí 100. výročí úmrtí Franze Kafky ji podle jeho kresby vytvořila Brigitte Temper-Samhaber. Na české straně je zachován zbyteček železné opony, drátěný plot. Její připomínky nás budou provázet další dny.

České Velenice jsou městem něco přes sto let. V mnulosti byly spojeny s rakouským Gmündem na druhé straně říčky, jehož historie sahá do 12. století. Ve století devatenáctém zde položili koleje významných železničních tratí, spojujících Vídeň, Prahu a Plzeň. Z nádraží se stal důležitý železniční uzel a postupně tu vznikly velké opravny železniční techniky. Měly až 1000 zaměstnanců, uměly opravovat i parní trakci a skončily v roce 2014. Město samo vzniklo v roce 1919 spojením tří vsí na českém břehu Lužnice, na rakouském zůstal Gmünd. Smlouva ze Saint-Germain určila nové hranice, na jejím základě získalo Československo v roce 1920 část Vitorazska, 13 vesnic. V roce 1938 bylo Vitorazsko znovu připojeno k Říši. Ve Velenicích byl za války sběrný tábor pro maďarské Židy, kterých 512 zemřelo. Před koncem války byly v březnu 1945 silně bombardovány železniční opravny a přilehlá část města byla zničena. Na městečko dopadlo 1000 bomb a zahynulo 1300 lidí. Po válce bylo budováno nové město, dosídlené Čechy i Romy. Rozvoj byl přiškrcen po roce 1948, vznikem Železné opony, těsně u města. V době totality tu byl jeden z mála hraničních přechodů do Rakouska. Železná opona byla likvidována až v zimě 1990. Dnes má město 3700 obyvatel, usadila se tu silná vietnamská komunita, která ovládá obchody a restaurace.

Další cesta vedla kolem místního hřbitova. U něj stojí památník maďarským Židům. Hřbitov byl v 50. letech zvláštním místem. Jeho boční stěna tvořila státní hranici s Rakouskem. Příchozí ke hřbitovu kontrolovala tehdy pohraniční hlídka. Kdo se na hřbitov dostal, mohl emigrovat tím, že přelezl hřbitovní zeď. Více lidem se to podařilo, než byla zeď zvýšena a zabezpečena tak, aby ji nikdo nepřelezl.

Dál jsme šli po hranici a když to nešlo, tak po asfaltové signálce. Ve vedru to byl hrozný úsek. Udělali jsme chybu. Měli jsme zatočit hned k vodě, k Rybnému rybníku. Místo toho jsme šli dál a koupali se až v Pánském rybníce, který nestal za nic. Navečer jsme horko těžko nabrali vodu ze slabě tekoucího Tetřevího potůčku. Byla špatná, ale pili jsme už horší. Zatábořili jsme v lese nad osadou Vyšný.

Druhý den : středa 21. srpna 2024

Nad Vyšným - rozc. U Nakolic - celnice Nové Hrady - Kamenný rybník - přešli do Rakouska - Edenhof - Würgelhäusel - Mandelstein (874 m) - po hranici - Veverský potok - Šejby - Süsova cesta - Schwarzova stud. - Palečkova stud. - NPR Hojná Voda - Jelení hřbet. 24 km, 800 m přev., 8 hodin chůze

Noc byla nehorsky teplá, spacák ani nebyl zapotřebí. Ale tento den se očekával přechod slabé fronty a doufali jsme v mírné ochlazení. Po kamenitých cestách jsme se brzy dostali k hraničnímu přechodu Nové Hrady - Pyhrabruck. Budova od vstupu do Schengenského prostoru je celníky opuštěna a je v ní restaurace. Dodatečně jsme si uvědomili taktickou chybu. Měli jsme začít přechod až tady, ušetřili bychom si patnáctikilometrové trmácení horkem málo záživnou krajinou, po cestách vhodných spíše pro horská kola, než pěšárnu.

Vedle celnice mají v dřevěné boudě muzeum a skanzen věnovaný ochraně státní hranice a Železné oponě. Bylo sice zavřeno, ale dost jsme se dozvěděli z venkovních cedulí i objektů viditelných venku. Nakonec - jsme pamětníci a působení Železné opony jsme na vlastní kůži zažívali desítky let.

Sousloví železná opona použil v projevu poprvé Winston Churchill v roce 1946, jako označení neprostupné hranice mezi Východem a Západem Evropy v době začínající studené války. Její zřízení v Československu započalo po komunistickém převratu v únoru 1948. Hranice se stala neprostupnou v letech 1952 - 53, v reakci na množící se útěky obyvatel do svobodného světa.
Ve vzdálenosti 4 - 10 km od hranice bylo vytvořeno hraniční pásmo, označené cedulemi. Tam se mohlo jen na povolení a hlídala je Pohraniční stráž. Vesnice v tomto pásu byly většinou vysídleny a zlikvidovány. Ploty byly tři. První byl dvoumetrový zátaras z ostnatého drátu. Za ním byl plot nabitý elektrickým vedením 6000 voltů. Třetí plot zabraňoval zvěři přiblížit se k elektrickému plotu směrem od hranice. Mezi ploty byl pás zorané a uhrabané země, aby případný uprchlík zanechal stopy. Systém plotů byl zhruba dva kilometry od hranice, aby pohraničníci stačili zasáhnout. Po protestech, a také díky Chruščovovu tání, byl elektrický plot po roce 1965 vypínán.
V roce 1968 se cesty na západ uvolnily, rok bylo možno svobodně vycestovat, ale prakticky bez valut. V roce 1970 byla budována signální linie, plot, který reagoval na dotyk a signalizoval pohraničníkům narušení. Kolem ní vedla asfaltová nebo panelová silnice - signálka, pro rychlé přesuny strážných. Také byl zvýšen počet pozorovacích věží, zvaných špaky. Dnes tyto cesty slouží většinou cykloturistice.
Pád Železné opony přišel rychle. V létě 1989 se četní turisté z NDR nevrátili z Balatonu domů, ale v tisících žádali, aby je maďarská vláda pustila do Rakouska. Ta to v září jednorázově udělala. V říjnu nastal exod tisíců východních Němců na pražské Velvyslanectví spolkové republiky v Praze na Malé Straně. Podařilo se dosáhnout, že odjeli několika vlaky do SRN. 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď mezi východním a západním Berlínem. 30. listopadu rozhodla vláda ČSSR o odstranění zátarasů na hranicích. V prosinci 1989 se odehrálo v Rozvadově symbolické stříhání plotů ministry zahraničí ČSSR a SRN.

Kolem Novohradského potoka jsme došli ke Kamennému rybníku. Přímo na hranici je obří přírodní hraniční kámen. Zrovna začalo pršet, tedy jsme se pod jeho převisem schovávali a svačili.

Kolemjdoucí znalec terénu nám poradil, že na Mandelstein vede lepší cesta po rakouské straně než po hranici. Tedy jsme se tam vydali a krásnou učesanou krajinou vystoupali na Mandelstein.

Mandelstein je zvláštní hora. Vrchol je celý na území Rakouska. Je z něho dobře vidět k severu, do Čech. Je opatřen kovovými vyhlídkami. Za dobré viditelnosti jsou vidět skoro celé jižní Čechy. Po válce se stal poutním místem pro odsunuté Němce, kteří sem chodili a dívali se na své domovy, které museli opustit. Byli i tací, kteří sem prý chodili denně. Zdá se mi, že trest odsunu - vyhnání - vertreibung je horší než zabití, násilná smrt. Ze široké rodiny vždy někdo přežije a za pár generací křivda vybledne, zmizí. U vyhnání je to jinak, je to navěky.

Toto místo zřídila a pečuje o ně společnost Klemensgemeinde, jedna z mnoha organizací odsunutých Němců. Ztráta domova postihla tři miliony sudetských Němců jako následek 2. světové války. Byl to kolektivní trest za rozbití republiky v září 1938 a za chování ve válce. Právním podkladem se staly Benešovy dekrety vydané roku 1945 a schválené rok nato Českým národním shromážděním. Důsledky těchto dekretů jsou pociťovány dodnes.

Zamířili jsme zpátky do Čech. Hranice tu dělá ostrý zlom, chtěl jsem ho najít. To se podařilo, na skále je vyznačeno IV / 45. Další pěšiny a cesty nás vedly k osadě Šejby. Odtud jsme stoupali k pralesní rezervaci Hojná Voda.

Naučná stezka nás vedla přes Národní přírodní památku Hojná Voda. Je to pralesní rezervace, spolu se Žofínem nejstarší chráněné území v Čechách. Už v roce 1838 ji tehdejší majitel hrabě Jiří Buquoy vyhlásil za chráněné území. Od té doby je ponechána svému vývoji. Na ploše 9 hektarů roste podle posledního sčítání 3600 stromů. Ze dvou třetin to jsou buky, třetina smrky, dále jedle a javory. Největší smrk má obvod 345 cm a výšku 44 metrů, největší buk narostl do výše 39 metrů, obvod v prsní výšce je 374 cm. Nejtlustší jedle má obvod 390 cm, je ale suchá. Jedle vymírají, suchý je každý druhý strom. Na zemi leží kmeny stromů ve všech stádiích rozpadu dřeva.

A pak jsme našli první vhodné místo pro postavení stanu a zatábořili. Nemělo cenu hledat louku nebo kraj lesa, široko daleko nic takového nebylo. Zvláštní, svobodný pocit. Jen se musí zatábořit trochu dříve, v lese přichází soumrak rychleji.

Třetí den : 22. srpna 2024

Jelení hřbet - Zlatá Ktíš - kolem hranice - Žofínský prales - údolí Popelnice - Stříbrné Hutě - údolí Lužnice - rybník Kapelung - Pohoří na Šumavě - český pramen Lužnice - po hranici - Antoniusquelle - Flussiedler - hist. hraniční sloup - po české straně - Černá čtvrt - Kamenec (1072 m) - po rakouské straně - pod Schwarze Mauer - Třítanková cesta - údolí Horní Malše. 30 km, 700 m přev., 8 hod. naší chůze.

Při plánování této cesty byly obavy, abychom nechodili příliš po asfaltových silničkách. Obavy se nenaplnily, po asfaltu vedla méně než pětina trasy. Většinou se šlo po kamenitých lesních cestách, jaká je vidět na dalším obrázku. A pětina trasy vedla po pěšinách nebo bez cesty.

A pak jsme dorazili k rybníku Zlatá Ktíš. Kouzelné místo, nikdo tam nebyl, měli jsme ho sami pro sebe. Škoda jen, že na koupání bylo ještě brzo. Jeden čas bývala hráz protržená a rybník vypuštěný, nyní je hráz opravená a nádrž plná čisté, nehnuté vody.

Procházeli jsme kolem Národní přírodní památky Žofín. Je to pralesní rezervace, nejstarší v Čechách. Je ale ukrytá za bytelným palisádovým plotem. Náčelník ji bez okolků přelezl, když sem dorazil a chtěl se do pralesa podívat. My jsme tu potřebu neměli, spokojili jsme se pohledem zvenčí. Myslím, že plot má spíš chránit prales před jelení zvěří než před lidmi.

Přes kopec nás cesta přenesla do bývalé Stříbrné Hutě. Dnes to je zarostlá louka na konci světa, dřevěný přístřešek a na hranici mostek přes potok Popelnici. Ale před dvěma sty lety to byla vzkvétající osada, kterou neváhal roku 1810 navštívit sám císař František I. Zdejší sklárna produkovala křišťálové sklo, zcela srovnatelné s křišťálem anglickým. Po válce bylo vše srovnáno se zemí.

Kolem potoka Lužnice jsme došli k další perle Novohradských hor a sice ke Kapelungu, po česky Kapelníkovu rybníku. Pokud se do těchto míst dostanete, Kapelung nevynechte, stojí za to. Málo je tak opuštěných a romantických míst. Teplota pokročila, bylo na koupání. V českých horách moc koupání neužijete, v šumavských jezerech je dokonce zakázané. Výhodou Novohradských hor je, že se tu koupat dá. Je tu nejméně deset nádržek s horskou vodou zbarvenou rašelinou dohněda. Rybníky sloužily za Buquoyů jako zásobárny vody pro splavování dříví. Koupání je zatím tolerováno. Ne všechny rybníky se ale na koupání hodí, některé níže položené sloužící chovu kaprů mají vodu zelenou.

Ostrým výstupem jsme se dostali na pláň kolem Pohoří na Šumavě. Osada s matoucím názvem měla dost pohnuté osudy, měli jsme čas si ji pořádně prohlédnout. Když jsme tu v roce 1995 byli poprvé, stálo několik domů v rozvalinách a zničený kostel měl střechu a klenbu.

Obec se německy jmenovala Buchers a vznikla postupně v 18. století. Skládala se z několika osad rozmístěných po planině v nadmořské výšce 900 metrů. Jmenovaly se Šance, Janovy Hutě, Skleněné Hutě, Jiřice, Pavlína, Černá Čtvrt a další. Barokní kostel Panny Marie Dobré rady dal stavět hrabě Jan Buquoy v letech 1783 - 1791. Na konci 19. století tu žilo 1300 většinou německých obyvatel. Bylo tu 8 hostinců, pivovar, pošta, byl tu pekař i hodinář. Lidé se živili zemědělstvím a hodně se malovaly a vyvážely svaté obrázky malované na skle.
Název Pohoří na Šumavě byl obci přidělen v roce 1923. Po odsunu německých obyvatel přišli Slováci i Češi z Rumunska, ale většinou nevydrželi a vesnice v 50. letech vymírala. Obec byla v pohraničním pásmu a autobus sem přestal jezdit v 60. letech. Poslední stálí obyvatelé byli vystěhováni v 70. letech. Z kostela i zbylých několika domů se staly ruiny. Silnice se udržela jen proto, že v horní části obce stála kasárna roty Pohraniční stráže. Po roce 1990 byl otevřen hraniční přechod a potomci dávných obyvatel obnovili hřbitov. 30. května 1999 se zřítila věž, střecha a klenba kostela. Nové domy se začaly stavět po roce 2000. Nyní jich stojí devět, jsou to vesměs soukromé rekreační chalupy. V původní podobě na stejném místě byla postavena fara.

Zdá se, že zájem o kostel vznikl až zřícením jeho hlavní části. Zbylý presbytář byl citlivě restaurován, včetně dvou vitrážových oken a části vnitřních maleb. I prostor zdí a trávníku beze stropu má velkou duchovní sílu.

Ve spodní části obce byl péčí odsunutých obnoven původní hřbitov. V 90. letech byl krásně vyčištěn, ale nyní hroby opět zarůstají, asi se o ně nemá kdo starat. Pozornost budí jen několik náhrobků Familie Hietler. Badatelé i novináři spekulují, jestli předkové führera nepocházeli odtud. Je to málo pravděpodobné, Hitlerův otec se původně jmenoval Schicklgruber.

Kolem vsi jsme potkávali množství cyklistů, elektrocyklistů i výletníků, jinde jsme na lidi skoro nenarazili. Proto nás překvapilo, že tu nikdo neotevřel ani stánek s občerstvením. Musel by mít nabito. Tedy jsme si dali zajít chutě a zamířili k pramenu vody. Byl to skromně tekoucí český pramen Lužnice, u kterého jsme v chládku přečkali polední žár. Hlavní pramen Lužnice leží v Rakousku vzdálen odtud asi pět kilometrů.

Další postup byl po rakouské značce kopírující státní hranici. Z rakouské strany stojí domy pár kroků od hranice. Musel to být zvláštní pocit vědět, že polovina prostoru za domem je zakázaná, nesmí se tam vkročit, možná se tam střílí, můžou tam být miny, hrozí mezistátní konflikt. Barokní trojboký sloup na hranici, Dreiländersäule, označuje dotyk tří zemí : Dolního a Horního Rakouska a Čech.

U barokního sloupu jsme znovu mířili na českou stranu a pohodlnými cestami se ubírali na významný vrchol Kamenec. Je nutno konstatovat, že všechny cesty byly pohodlné, pro pěší turistiku seniorů jak stvořené. Na nějaké krpály jsme v těchto horách nenarazili. Problémy byly s vedrem a někde i s orientací. Naštěstí mapa v mobilu a GPS za nás vše vyřešila.
Pod Kamencem skoro u hranice jsou dobře vidět zbytky kamenné stavby hostince. Představuji si, že důkladná stavba pamatovala počátky turistiky koncem 19. století. Tehdy vousatí pánové v pumpkách s okovanými holemi v rukou vystupovali na Kamenec a tady se občerstvovali, odvážnější i nocovali.

Znovu - pokolikáté - jsme přešli do Rakouska, protože tam byla lepší cesta. Zjistili jsme, že hranice je opět zadrátovaná, tentokrát z rakouské strany. Naštěstí v plotu byly každých 300 metrů průchody. Je to kvůli zvěři, aby neutíkala k nám za lepším.

Na noc nám to vycházelo, že nabereme vodu z Horní Malše a tam také někde přenocujem.
Údolí Horní Malše je zvláštní kraj. Daleko v horách, daleko od civilizace. Jen dlouho nenatírané hraniční patníky připomínají, že tu někdo byl před námi. Ploché údolí je dlouhé několik kilometrů, zarostlá niva je široká 100 i 200 metrů. Uprostřed bažin a rašelinišť se tam proplétá potůček s písčitým dnem a nahnědlou rašelinnou vodou. Než jsem k němu došel, dalo to práci a horší bylo trefit zpět k Lídě a batohům. Pro velký úspěch jsem si to zopakoval ještě jednou, tak se mi to líbilo. A nocleh opět, už potřetí, uprostřed lesa. Byl to bohatýrský den.

Čtvrtý den : pátek 23. srpna 2024

Horní Malše - Střední zakázaná cesta - Lesnická studánka - Kabelský potok - Dolní Příbrání - rozc. Nad Malší - Cetviny - cyklotrasou po signálce - pomník Klimeš - ryb. Tichá 1 - Svatý Kámen. 20 km, 6 hod. našeho času.

Z lesů jsme vyšli na loukách u Dolního Příbrání. Je to místo po zničené obci v povodí horní Malše. Měla kapli, jednotřídní školu, s okolními osadami v ní před válkou žilo pět set obyvatelů. Po roce 1945 vysídlena, posléze zbourána. Místo ní se tu usídlila rota Pohraniční stráže. Dnes tu jsou rozsáhlé sečené louky, obnovený pomník padlých a postaveny tři nové domy.

Z Malše se po deseti kilometrech klikatého toku stala říčka vhodná ke koupání. Toho jsme v horkém počasí museli využít.

Došli jsme do Cetvin, další zaniklé obce na rakouské hranici. Dnes tu stojí opravený kostel, prázdná kašna, rozbitá kasárna a dům po celnici. Křižovatka turistických cest. Přes léto zde někdo žije, musí se starat o dobytek. Kostel je pěkný, ale okolí neutěšené, tristní. V kostele se v létě příležitostně slouží mše, tehdy je vzácná památka otevřena. My jsme se dovnitř nedostali.

Osada Cetviny vznikla na prastaré stezce od Dunaje do povodí Vltavy. První zmínka je ze 13. století. Tehdy už tu stál nějaký kostelík. Ten dnešní kostel Narození Panny Marie byl stavěn kolem roku 1350 (presbytář), rozšířen ve 2. polovině 15. století o gotické trojlodí. Kostel i obec stíhaly katastrofy. 1620 císařské vojsko chrám i obec vypálilo, 1795 při požáru vsi vše lehlo popelem. V roce 1938 museli ves opustit Češi, po válce zase Němci. V roce 1951 byla ves zařazena do pohraničního pásma, pohybovat se tu mohli jen vojáci. Říkali si cetvinští tygři a bývalo jich 60 - 70. V roce 1956 se zbouralo asi sto domů a prostranství bylo urovnáno. Byla postavena kasárna. Zůstal stát jen kostel a celní úřad. O kostel se nikdo nestaral, chátral, byla v něm pozorovatelna, sklad, chlév. Postupně se zřítil krov, klenba presbytáře, poškozena byla střešní báně na věži. Přesto byl 1963 prohlášen kulturní památkou. S opravou se započalo roku 1995 a trvala 8 let. V září 2003 byl kostel znovu vysvěcen.

Zajímavou osobní vzpomínku mi poskytl přítel Leo Kukačka, rodák z Kaplice, který se historií kraje zabývá. Jeho otec i s rodinou žil v Kaplici, pracoval tam jako státní úředník. V září 1938, pár dnů před Mnichovem, byli všichni Češi z Cetvin zajištěni skupinou ozbrojených ordnerů. Velel jim místní lékař, po válce byl odsouzen za velezradu. Češi byli odvlečeni pěšky za hranici, dále vlakem do věznice v Linci, posléze do Salzburgu. Bylo jich snad osmadvacet, včetně žen a dětí. Malý Leo byl tou dobou už ve vnitrozemí, ale zná historii od rodičů. Na zajaté Čechy dělalo Gestapo nátlak, aby se stali občany Říše. Ani jeden Čech na tuto nabídku nepřistoupil, zato nepřetržitě žádali o návrat do tehdy již okleštěného Protektorátu. Po šesti týdnech věznění, útrap a ponižování se jim to podařilo.

Leopold Kukačka, cestovatel, horolezec, meteorolog a aktivista. Žije v Ústí nad Labem. Vydavatel průvodců po rumunských horách, za totality vydal čtyřikrát pololegálně Nevrlého Karpatské hry.

V horkém odpoledni jsme táhli po signálce s vidinou pramene vody. Věděli jsme, kde ho najdeme, z minulé výpravy. Ve vysušené oblasti leží slavné poutní místo, kostel a kaple Svatý Kámen, známé spíše v Rakousku. Každé správné poutní místo musí mít pramen vody. I tady je pod kostelem vodní kaple a v ní se rozstřikoval slabý pramének vody. Doplnili jsme zásoby vody a poohlédli se po místu na spaní.

Na spaní jsme si vybrali skryté místo na kraji lesa a louky. Ledva jsme vztyčili stan, přihrčel na čtyřkolce lesák a spustil. Kdo nám tu dovolil tábořit, že je to zakázané, že má na posedu lovce, který tam už 4 hodiny čeká na zvěř, že mu tu zvěř vyplašíme. Když jsme mu navrhli, že se přestěhujeme do lesa, pravil, že to by bylo ještě horší. Nakonec ubral, možná vzhledem k našim šedinám, že tedy odveze lovce na jinou kazatelnu. Čtyřkolka musela plašit srnce daleko široko. Kdybychom viděli, že na posedu někdo sedí, šli bychom jinam, ale 300 metrů nedohlédnete. S lovci bývají potíže. Správně bychom měli mít souhlas majitele pozemku, že tam můžeme tábořit. Jenže to je neuskutečnitelná teorie, my dopředu nevíme, kde budeme spát. Správce honitby není majitelem pozemku. Je to právně zašmodrchané, můžeme být rádi, že nás nikdo nezastřelil.

Poslední, pátý den : sobota 24. srpna 2024.

Svatý Kámen - rozc. Pastviny - Dolní Dvořiště - žel.stanice Rybník. Vlakem do Brna. 8 km.

Původně jsme chtěli dojít do Kaplice. Ale čekal se velmi horký letní den, tedy jsme změnili plány na nejkratší cestu k vlaku, a to bylo Dolní Dvořiště.
Předně jsme si chtěli prohlédnout kostel a kapli Svatý Kámen. Barokní chrám z poloviny 18. století je sice od roku 1993 opraven, ale veškerá výzdoba vnitřku byla zničena. Sloužil za totality jako skladiště i ovčín. I toto místo bylo příliš blízko hranice, naproti kostelu postavili kasárna pohraničníků. Kostel na nás neudělal zvláštní dojem, na rozdíl třeba od Pohoří. Jiné je to ale v kapli přilepené vedle kostela. Ta je starší, z roku 1655. I na mě, bezvěrce, zapůsobila svou atmosférou. Větší část vnitřku zabírají dva obrovské balvany, vysoké asi 2 metry. Na nich se dvěma pasákům zjevila Panenka Maria. Kameny mají léčivou, uzdravovací schopnost. Podle pověsti se kameny od sebe pomaloučku vzdalují. Až mezi nimi projede vůz s koňmi, nastane konec světa. Myšlenka, že v daleké budoucnosti se lidstvo vrátí ke koňské dopravě, se mi líbí. Ti, kterým Bůh pomohl, nechávají na stěnách kaple připomenutí. Stěny jsou zaplněné.

Ještě zbývalo dojít stále rozpálenější krajinou k vlaku. Došli jsme do Dolního Dvořiště a protože Dvořiště zastávku nemá, bylo nutno dojít do Rybníku, i když bychom raději vlezli do rybníka s malým er.

Za pět dnů jsme dvakrát potkali někoho nabaleného natěžko. Otec se dvěma malými kluky putoval od rybníka k rybníku. Samotná žena toho nesla ještě méně než my a šla podobnou trasou jako my v opačném směru. Jsou to tak zřídkavá setkání, že se většinou dáváme do řeči. Opatrně se vyptávám, zda nejdou trasou Via Czechia.
Via Czechia je projekt pěších tras obepínající hranice republiky, jsou v něm cesty napříč i podél České republiky. V roce 2024 je vymyšleno šest putování, každé má i variantu pro horská kola. Severní a jižní větev dohromady dají úctyhodných 2100 kilometrů. Autorem projektu je cestovatel a fotograf Jan Hocek. Trasa je vyznačena v serveru mapy.cz, vyšly už i průvodce a mapy. Je navázáno ubytování a stravování po stezkách, rozvíjí se myšlenka nouzových přístřešků pro přenocování putujících. Podobnými cestami se ubírá i nekomerční projekt Klubu českých turistů zvaný hezky česky Stezka Českem. Možná to je budoucnost pěší výkonnostní turistiky.
Po těchto cestách jsme nachodili mnoho kilometrů, ale zatím jsme na žádného putujícího s cílem přejít Via Czechia nenarazili. Možná je to tím, že lidé, kteří se dostali na tuto úroveň turistiky, nepotřebují vodit za ručičku a cesty si plánují sami.