Jižní Albánie a splutí řeky Vjosy

Do Albánie jsme chtěli jet odedávna. Byl jsem u toho, když v roce 1993 začala CK Kudrna - jako u nás první outdoorová cestovka - organizovat zájezdy do této tehdy neznámé země. Byly to velmi dobrodružné cesty a skončily v roce 1996. Na konci tohoto roku začaly v Albánii krachovat soukromé banky, založené na podvodném získávání peněz systémem "letadlo". Naivní Albánci tam s vidinou vysokých úroků ukládali životní úspory. Když o ně přišli, vyvolali násilné nepokoje. V zimě 1997 padla vláda, došlo k rabování, zavládla anarchie. Byly vykradeny sklady zbraní. Pořádek musely dělat mezinárodní mírové síly. Následovala kosovská krize, kdy země přijala statisíce uprchlých Albánců z Kosova. Situace v zemi se uklidňovala několik let, kdy se tam nedoporučovalo jezdit z bezpečnostních důvodů. V září 2001 v horách severní Albánie zmizeli tři čeští studenti, dodnes jsou nezvěstní.
Posledních dvacet let se ale do Albánie jezdí bez větších problémů. My jsme se do země vypravovali v roce 2010, jenže kvůli úmrtí v rodině z toho na poslední chvíli sešlo. A roky běžely dál. Loni objevil Míťa nadšený článek v časopisu Respekt (č.16/2023), který popisoval albánskou řeku Vjosu jako poslední neregulovanou řeku jižní Evropy. Proč tam nezajet? Byli jsme tři manželské páry a svěřili jsme se do rukou CK Viking, jejíž zcestovalý šéf Jura Havel nám udělal návrh na dvanáctidenní cestu mikrobusem, splutí řeky a poznání okolí, dodal vůdce a řidiče, poskytl vybavení.
V následující mapě jsou označena místa, kde jsme pobývali.

První a druhý den : neděle 19. a pondělí 20. května 2024

Mikrobusem: Brno - Budapest - Beograd - Čačak - Podgorica - Tirana - Tepelene. 1450 km. Po vodě: Këlcyrë - restaurace Sajmola, 9 km.

Sešli jsme se ráno v Brně na Stadionu a bylo nás devět. Vůdce a řidič David, 2. řidič Láďa, Ševčíkovi, my dva s Lídou, Míťa a dva vodáci. Ještě před měsícem nebylo jasné, jestli Houdkovi pojedou nebo ne, nakonec jede jen Míťa. Zavazadel bylo tolik, že jsme za mikrobus zapřáhli malý vozík pro lodě a pádla. Jen my jsme měli s sebou 50 kilo zavazadel, tedy včetně lodě a pádel.

Čekala nás pětadvacetihodinová cesta s nejnutnějšími zastávkami. Řidiči se střídali a my se probrali až v Albánii. První větší zastávka byla až na odpočívadle Aragosta nad řekou Vjosa. Zdá se, že vody teče dost. Ještě se sem za pár dnů vrátíme.

První větší zastávkou bylo město Tepelenë. Bylo potřeba vyměnit peníze v bance a trochu protáhnout zdřevěnělé údy. Kurs je jednoduchý 1 EU = 100 leků. Pivo, náš nejčastější nákup, přišlo na 150 - 250 leků, káva na polovic. Ale prakticky všude se dalo platit eury, je to pro Albánce druhá měna. Ve větších obchodech i restauracích lze platit kartou, ovšem velká nákupní centra, jako je Lidl, Albert, Tesco, jsme tu neviděli. Tepelenë není veliké, na jedné straně hlavní ulice je socha krutovládce Aliho Paši, který dal městu jméno, na druhé straně stojí rozsáhlý hrad, z něhož zbyly jen hradby - uvnitř jsou normální domy.

U hradu jsme narazili na zvláštní keře s pronikavě oranžovými květy. Až později jsme zjistili, že se jedná o marhaník granátový, jehož plod je u nás znám jako granátové jablko.

Jeli jsme dál proti proudu a z oken sledovali říční soutěsku, kudy jsme měli za pár hodin plout. Vjosa se tu prodírá napříč horským hřebenem a relativně silný tok se zúží na 5 - 10 metrů. No, shora to nevypadalo úplně bezpečně, vzhledem k našim slábnoucím vodáckým schopnostem.
Kdysi dávno, tedy před padesáti lety, jsme oba měli svoje laminátové lodě, Lída kajak, Pavel singlovku a několik sezón jsme se věnovali sjíždění českých řek. V dobách, kdy byli u nás vodáci vzácností, jsme sjeli Svratku pod Vírem, Svitavu z Blanska, Otavu od Čeňkárny, Vltavu, Lužnici, Litický oblouk a Jihlavku nad Mohelnem (Pavel), Dyji bez regulací, Dunaj, Dunajec, Oravu, Belou(Lída) a další. Pak přišly děti a na vodu jsme se dostali jednou za mnoho uherských roků. Ale jednou vodák - navždy vodák, stará láska nerezaví.
Dojeli jsme do vsi Këlcyrë, odkud jsme měli vyplout. Vůdce David nás dva musel poněkud lámat, abychom to nevzdali. Vždyť jsme v lodi pár let neseděli, tedy neklečeli - v Pálavě se kvůli stabilitě klečí. Dobře to dopadlo, soutěsky jsme propluli. Jsme mu velmi vděční, byl to vodácký zážitek, i když jsme z otevřených lodí často vylévali vodu.

Řeka Vjosa je údajně poslední jihoevropský tok, který teče v původním přírodním korytě bez jakýchkoliv regulací. Není to divoká, ale zdivočelá řeka. To znamená, že si řeka dělá co chce. Mění koryto po každé povodni, nanáší štěrkové lavice, ucpává úzká ramena, větví se mezi ostrovy. Pramení v řeckých horách, odkud bere vodu hlavně z tajícího sněhu. Na hranici s Albánií má za sebou 80 kilometrů a od hranice je celoročně splavná. Její celková délka je zhruba 250 km, přesná kilometráž neexistuje. Také vodočet jsme žádný neviděli, do moře vtéká v průměru 160 kubických metrů vody. Množství vody v průběhu roku dost kolísá. Na Vjose mělo stát několik přehrad, jedna už se stavět začala. Ale stavba byla zastavena a v roce 2022 byl horní tok vyhlášen národním parkem.
Následujících 5 obrázků fotil Míťa, má vodotěsnou kameru. Ale ani on nefotí v peřeji, kde je třeba svírat pádlo a není čas mačkat spoušť. Proto fotky z lodi vyznívají dost staticky, přestože na vodě není o dramata nouze.

V soutěskách byly po obou stranách řeky skály vysoké až deset metrů, do výše pět metrů nad našimi hlavami bylo koryto ověnčeno igelitovými sáčky z poslední povodně. V sídlech kolem řeky si s odpadem rozhodně hlavu nelámou, skládky ani spalovny neužívají. Přesto byla voda čistá a v hloubce nebesky modrá. Odhadoval jsem průtok na 25 kubíků vody, obtížnost WW 1 až 2. Pro srovnání, Vltava ve Vyšším Brodě stabilně 12 kubíků. Voda se musela vejít do koryta širokého někde jen pět metrů. Tedy to slušně teklo. Míťa měl v lodi snad tachometr a zaznamenal nejvyšší rychlost 19 km/hod. To už je hukot. Naštěstí je Vjosa řekou nezáludnou, bez válců, pod každou peřejí byla tišina, kde se dalo u břehu zastavit a vylít vodu, která do otevřených lodí shora nacákala.

Na horním toku Vjosy se už začíná s komerčním raftingem. I úplní začátečníci si za úplatu mohou najmout raft s kormidelníkem, který je soutěskou bezpečně proveze. Byl ale začátek sezóny, raft jsme žádný nepotkali a vodáky jsme zahlédli zdálky myslím dvakrát. Za týden.
Na noc jsme se vnutili do uzavřené restaurace Sajmola, jejíž majitel nás nechal přebývat na terase u řeky. My jsme si postavili stan na písku vedle.

Třetí den : úterý 21. května 2024

Restaurace Sajmola - kolem Tepelenë - u vsi Memaliaj. 20 km po vodě.

Tento den měl být teplý a slunečný. Posnídali jsme poněkud nevodácky na terase, rozloučili se s majitelem, který si nenechal zaplatit ani pivo a pluli dál. Řeka byla jednodušší a vodnatější. Pod Tepelenë přijala zleva přítok Drin a průtok se zvýšil na 50 kubíků. Peřejek ubylo, jen asi třikrát nám horem našplíchala voda do lodi a museli jsme vylévat. Zato se řeka rozlila místy do stometrové šíře a šikmo přes řeku vedly štěrkové lavice. Přes ně se voda cedí v deseticentimetrové výši a je třeba hledat trochu hlubší proudnici. Jinak loď uvázne, je třeba vystoupit a přes lavici ji přetáhnout. Některé lavice byly i kilometr dlouhé, široké 10 - 30 metrů. Kopce kolem řeky nedosahovaly ani tisíc metrů.

Ještě je třeba zmínit naše loďstvo. Bylo vesměs nafukovací. Tři Pálavy a dva kajaky. Kajakáři měli výhodu, nemuseli vylévat. Řidič Láďa měl s sebou horské kolo, ale mnoho toho nenajezdil. Byla tu vedra a kopce.
Po pěti hodinách jsme s četnými koupacími zastávkami dopluli k vesnici Memaliaj, vzkřísili se v hospodě na břehu a posleze zatábořili nedaleko na louce. Bylo to nejlepší tábořiště. Večer nám mezi stany začali korzovat domorodci, asi byli zvědaví. Panuje tu odpolední siesta. Jen blázniví Češi se kamsi pinoží. V době vedra jsou všichni schovaní a ožívají, až slunko zapadá. To se ze břehu stává promenáda.

Čtvrtý den : středa 22. května 2024

Memaliaj - soutěska u Dorëz - staveniště přehrady - Shkozë. Po vodě 27 km.

Třetí den plavby se začínají ozývat naše zkroucené dolní končetiny, přece jen nejsme na několikahodinové klečení zvyklí. Řeka se uklidnila, klikatí se širokým štěrkovým korytem, nečekám žádné problémy. To jsem se ale spletl.

Ani na klidné vodě není jednoduché fotit z jedoucí lodi. Když kormidelník přestane řídit loď, ta se okamžitě začne stáčet a během deseti vteřin pluje pozpátku. Háček s tím mnoho nenadělá. Zatím se ostatní lodě vzdalují a rázem jsme poslední. Udělat dobrou fotku z lodi je dost kumšt.

Na jednom místě se napájelo stádo ovcí. Hlídala je smečka psů, kteří na nás zle štěkali, ale do vody si netroufali. Byl to zvláštní pocit, defilovat kousek kolem zubatých tlam, když vím, že na mě ty bestie nemůžou. V lodích jsme měli nad nimi vrch.
Kus dál jsme zastavili a přišel domorodý rybář, který nám ukazoval v tašce ryby. Neměl jiný nástroj než nůž, myslím, že je nahnal na mělčinu a tam je nožem napichoval.

Po několika kilometrech se líná Vjosa slila do jednoho proudu. Blížily se kopce. Do prvního řeka jakoby chtěla narazit a uhnula v pravém úhlu. Kam se to množství vody nacpalo, nevím. Zastavili jsme před zátočinou a rokovali, jak to pojedeme. Tři lodě propluly, ale nás boční proud nahnal na břeh tak, že nebylo kam strčit pádlo. Chtěl jsem se odrazit od kmene, na který nás to tlačilo, loď se naklonila a už jsme byli ve vodě. Takových cvaknutí jsme už v životě zažili více, voda byla teplá a hluboká, kamarádi nám pomohli na břeh, dokonce ani nic neuplavalo. Jenomže jsem měl u pasu ledvinku a v ledvince fotoaparát. Byť byl zabalený do igelitu, voda si k němu cestu našla. Aparát jsem už nerozchodil. Škoda ho, Panasonic Lumix měl dvacetinásobný optický zoom a dnes se už kompaktní aparáty s takovým přiblížením nedělají. Dál jsem fotil mobilem a ze břehu.

Pluli jsme dál. V soutěsce mezi kopci se zvedl silný protivítr. Zvedal vlny i na tekoucí vodě a tlačil nás zpět. Na plážích bral písek a uschlé bahno a pořádal malé písečné bouře. Byla dost námaha dojet na konec soutěsky, kde začali v roce 2015 budovat přehradu. Ale naštěstí brzy skončili. Staveniště je zcela opuštěné, turecká firma nechala všechno stát a odešla. Ani bagr v korytě jim nestál za vytažení.
Další 4 obrázky pořídil Míťa.

Kousek za staveništěm u vsi Shkozë (čte se Škoza) jsme zatábořili a dlouho čekali na doprovodný mikrobus. Silnice sem byla v hrozném stavu, musel jet krokem. Bylo to pěkné místo, terasa u domu v troskách, rostly tam olivy a z křoví se vybatolila želva. Protože bylo horko, lezla docela svižně.

Pátý den : čtvrtek 23. května 2024

Shkozë - bufet Aragosta u státní silnice. Návštěva archeologického naleziště Byllis. Po vodě 23 km.

V noci trochu sprchlo, ale ani těm, co spali pod širákem, to nevadilo. Ráno bylo opět slunečné a horké. Čekala nás plavba po řece rozlité mezi mělčiny a štěrkové lavice. Bylo nutno volit, kterým ramenem řeky obeplouvat ostrovy, abychom někde neuvázli na suchu. Přesto tu Vjosa svižně tekla a za 4 hodiny nás uvítal bufet Aragosta, kde jsme stáli už před třemi dny. Vlídně nás pohostili. Tekla tu pitná voda a našlo se i místo na spaní.

V pozdním odpoledni nás mikrobus odvezl o 500 metrů výše na archeologické naleziště Byllis, kterému se říká albánské Machu Picchu. Na kopci s plochým vrcholem se ve starověku rozkládalo velké opevněné město. Hradba dlouhá 2 kilometry byla původně vysoká 8 metrů. Obkružuje areál trojúhelníkového tvaru o ploše 30 hektarů se šesti branami. Pro srovnání: plocha Brna v hradbách, nynější střed města, má 36 hektarů. Byllis byl ale o 16. století starší.
Město vzniklo ve 4. století před Kristem, střežilo vstup do údolí Vlory a jednu dobu bylo hlavním městem Illyrie, pak si ho podmanili Římané. Zmiňují se o něm římští letopisci, později v křesťanské době tu bylo postaveno pět kostelů, katedrála a stalo se sídlem biskupa. Ve 4. století město dobyli Visigóti a jeho definitivní konec nastal roku 586, kdy bylo dobyto slovanskými kmeny. Město existovalo více jak 800 let, bylo postaveno velmi důkladně. Vykopávky začaly po první světové válce. Z návrší je pěkný výhled k moři i na údolí kroutící se řeky. Až odtud je vidět, kudy jsme pluli a jak byla naše plavba křivolaká.

Je možno procházet volně po celém areálu, vstup stál 4 EU. Všude byly plánky a texty i v angličtině. Vykopáno je asi 20 staveb a hradba. Dojem na mě udělal amfiteátr divadla, do kterého se prý vešlo až 8000 osob. V trojlodní katedrále ze 4. století uchovávají pod zemí nebo pod igelitem vzácné mozaiky na podlaze. To kvůli ochraně před povětrností. Je tu i velká nádrž na dešťovku, prý na 1200 kubíků vody.
Jestli se někdy dostanete do jižní Albánie, toto místo si nenechte ujít. Stojí za to.
Při procházce mezi vykopávkami mě napadaly myšlenky, že rodné Brno také existuje osm set let, stejně jako Byllis. Jakpak bude vypadat za dalších tisíc let, co z něho zbude?

Šestý den : sobota 25. května 2024

Bufet Aragosta - břeh u vesnice Kashist. Mikrobusem k termálům Bënja. Po vodě 27 km.

Pátý a poslední den plavby. Čekalo nás jasné počasí, mírný vítr a vedro. Kopce kolem se snížily na kopečky, které přecházely do roviny. Řeka se širokým korytem zařezávala do hlín, pole končila srázem do řeky. Viděl jsem, jak se náhle na protějším podemletém břehu uvolnila lavina hlíny a štěrku široká asi pět metrů a sjela do vln. Hladina se zavlnila a zavřela. Takhle řeka nepřetržitě pracuje a mění koryto.

Na serveru mapy.cz vypadá Vjosa v těchto místech, jako by protékala soustavou jezer širokých až kilometr. Žádná jezera jsme neviděli, to jen kartografové si ulehčili práci a dali na mapu celé koryto, zaplavované občas při povodni. Cennější pro nás byly letecké snímky, které Míťa odkudsi stáhl a vytiskl. Míťa byl také jediný, kdo vždy věděl, kde jsme a do čeho plujeme. GPS tu byla vcelku k ničemu. Rozsáhlé kamínkové pláže kolem řeky neměly konce. Sem tam je zdobilo dřevo z kmene, který sem kdysi přinesla k velká voda.
Občas bylo nízko nad řekou nataženo lano přívozu. Také kameny a dřeva těsně pod hladinou byly věcí všímavosti háčka, kormidelník měl úplně jiné starosti. U jednoho přívozu jsme zastavili. Rezavá lodice vypadala, že se léta nepoužívá. Zanedlouho se ale u ní objevil Albánec a s podivným plavidlem se vydal na druhou stranu řeky.
Za pět dní plavby jsme podpluli čtyři mosty a dvě lávky. Všechny byly aspoň osm metrů nad "letní" hladinou, stavitelé dobře věděli proč tak vysoko.

Vedro se k polednímu stupňovalo a najít stín na polední pauzu bylo dost obtížné. Kolmé hlinité břehy byly eldorádem pro vlhy a břehule, které tu hnízdí. U nás jsou oba druhy vzácné a kriticky ohrožené. Ptáci kolem nás létali po desítkách, u břehulí po stovkách. Občas jsme na břehu zahlédli volavku popelavou.

Řeka se vinula nesčetnými meandry rovinou a tok se zpomalil. Začala dřina, abychom se někam posunuli. Gumová loď na klidné vodě je dost pomalá. U vsi Kashist nás čekal Láďa s mikrobusem. Tady jsme plavbu ukončili. K moři jsme měli vzdušnou čarou 15 kilometrů, po kroutící se Vjose to bylo nejméně dvakrát tolik. Bylo by krásné doplout až do moře, zažít ústí s pískovou kosou, ale cena za to by byla vysoká. Po řece jsme ujeli zhruba 105 kilometrů zajímavé plavby. Vyfoukli jsme plavidla, vyčistili je a naložili do vleku. Ještě nás čekal stokilometrový přesun do termálních pramenů Bënja.

Večer nás zastihl ve známých termálních pramenech Bënja (čti baňa). Slovo lázně se mi příčí, protože to žádné lázně nejsou. Na rozježděné ploše stálo asi padesát kempingovacích vozů většinou cizích značek, zázemí žádné, kolem nepořádek a trosky dřívějších staveb. Zatábořili jsme na kraji na polosmetišti, ve stanu tu skoro nikdo nespal. Prach, hluk, odpadky. Byl to nejhorší nocleh. Na konci parkoviště je asi 10 termálních pramenů, s teplotou vody 25 - 30 stupňů, některé jsou zachyceny v betonových bazéncích. Údajně léčí revmatismus, kožní a dýchací potíže. Největší bazén má průměr asi 15 metrů. Přátelé se koupali, ale mně se nechtělo lézt do větší plné vířivky. Raději jsem se šel podívat do ústí rokle Langarica, která začínala hned za osmanským klenutým mostem.

Sedmý den : sobota 25. května 2024

Pěšky: termály Bënja - kolem soutěsky Langarica - po JV straně k nádrži na pitnou vodu - po SZ straně zpět k termálům. Přejezd mikrobusem k restauraci Sajmola. Pěšky 12 km.

Vstal jsem brzy ráno a šel se vykoupat do termálního jezírka. Voda byla příjemně teplá a měl jsem ho prakticky sám pro sebe. Nad hladinou se vznášela jemná mlha, naproti na druhé straně údolí slunce zlatilo hřeben hor Nemërckë se zbytky sněhu.

Tento den jsme se rozdělili. Vodáci sjeli horní obtížnější tok řeky Vjosy, my pěšáci jsme dali přednost krátkému výletu kolem rokliny Langarica. Na dlouhý výlet bylo příliš teplo.

Cesta začíná u mostu, který se jmenuje Ura e Kadiut, přeloženo Soudcův most. Roku 1760 ho dal postavit Ali Paša Tepelenský. Je kamenný a klene se přímo nad termálními prameny. Šířka mostu je sotva jeden a půl metru.

Naše cesta obkroužila kaňon říčky Langarice. Kaňon je dlouhý zhruba pět kilometrů a končí u nádrže na pitnou vodu. Skalní stěny jsou vysoké až 150 metrů a místy se k sobě přibližují na tři metry. Za nízkého stavu vody v létě lze roklinou probrodit, někde je třeba plavat. Za vysokého stavu vody je průchod skoro nemožný a tehdy lze sjet Langaricu na lodi.

Na druhou stranu soutěsky jsme přešli po vysokém mostě u nádrže na pitnou vodu. Nádrž je tak utajená, že není vyznačena ani v nám dostupných mapách.

Doufali jsme, že konečně uvidíme některé středomořské kytky. To se splnilo mírou vrchovatou, ale pojmenovat je neumím. U nás žádná z nich neroste. Následuje malý výběr z těch, které jsme viděli.

Na několika místech rostly vstavače. Tam jsem si byl s pojmenováním jistější.

Na nocleh jsme odjeli mikrobusem opět k restauraci Sajmola, kde jsme už jednou spali. Tentokrát byla restaurace plná hostů, byla sobota. Ale na večer hosté odjeli a my zůstali. Zase jsme spali na kousku pláže.

Osmý den : neděle 26. května 2024

Přesun mikrobusem do města Gjirokastër. Důkladná prohlídka města.

Gjirokastër (čti džirokaster) je významné historické město v jižní Albánii. Od roku 2005 je na seznamu památek UNESCO. Stálo na hranicích osmanské říše a v 15. století bylo Turky dobyto. Žije tu silná řecká menšina, vždyť na řecké hranice to je 30 kilometrů. Podrobně o historii a památkách pojednává Wikipedie . Město leží na svahu a nad ním se vypíná pevnost. Vypadá to malebně. Připomíná mi nejvíce Český Krumlov. Na jednoho usedlíka připadá mnohonásobek návštěvníků. Město z turismu žije. Stará čtvrt úzkých uliček s kavárnami, krámky a restauracemi na každém kroku je plná lidí mluvících mnoha jazyky. V průsečíku ulic je křižovatka Sedlo. Odtud se stoupá ke hradu.

Hrad, nebo spíš rozsáhlá pevnost nad městem, pochází z 12. století. Prošel mnoha přestavbami, bylo v něm i vězení. Mohutný akvadukt, vedoucí vodu do hradu, byl zbourán před devadesáti lety. Dnes lze v hradu vidět sbírku zbraní ze světových válek a výstavu k historii Gjirokastru.

Gjirokaster je také znám jako rodiště albánského diktátora Hodži. Enver Hodža (1908 - 1985) pocházel z bohaté rodiny a vzdělání získal v Paříži. Tam načichl radikálními komunistickými názory, které později mohl uplatnit na svém národu. Za války se stal velitelem partyzánské armády, která osvobodila Tiranu. Stal se předsedou komunistické strany v zemi a tedy neomezeným vládcem Albánie na zbytek života. Postupně se politicky rozešel s Jugoslávií, se SSSR a nakonec i s Čínou. Paranoidní vidění světa ho vedlo k myšlence budovat v zemi protiatomové bunkry pro všechny obyvatele. Také tím zemi uvrhl do středověké chudoby. Z rodného domu udělali po jeho smrti mauzoleum, v prosinci 1997 ale byla budova vypálena při nepokojích. Dnes je vila obnovena a je v ní etnografické muzeum.

Jediná mešita s minaretem přežila likvidaci kostelů. Dalších 12 mešit v tomto městě bylo zbouráno při násilné likvidaci náboženství v Albánii. V šedesátých letech byly zakázány náboženské obřady a Albánie byla pak prohlášena za první ateistickou zemi světa. Vedle mešity je dnes medresa - střední islámská škola.

Nám se líbil horní konec města tisíce schodů, který přecházel do holé krajiny s vypasenými svahy. Střechy starých domů se dělaly z kamenných desek. Proto mají všechny stejnou šedou barvu.

Devátý den : 27. května 2024

Výjezd mikrobusem do sedla 1310 m nad Gjirokasterem. Pěšky po hřebeni směrem k vrcholu Maja Skafedos (1746 m) a zpět. 6 km. Odpoledne dlouhý přesun mikrobusem k moři k městu Vlorë.

Tento den byly v plánu hory nad Gjirokasterem. Vyjeli jsme klikatou silničkou tisíc výškových metrů do sedla, které leží na sever od města. Horský hřbet je vysoký někde i 2100 metrů, dlouhý asi 40 kilometrů a končí v Řecku, kde navazuje na horskou skupinu Epiros. Jmenuje se Mal i Lunxhërisë, číst by se to mohlo Lunčarica. Shora byly vidět hřebeny hor na všech stranách, proťaté hlubokými údolími. Nikdo tu nechodil, po hřebeni nebyl ani náznak pěšiny. Na úbočích se páslo, dříve asi mnohem více než teď. Silnice překonala sedlo, na kterém zaparkoval náš mikrobus a klesla na planinu mezi kopci, kde kdysi byla pole, nyní opuštěná. Zvláštní kraj. Putovat by se tu mohlo v dubnu, kdy by ještě šlo získat vodu ze sněhu. A takových a vyšších hřebenů by se tu našlo hodně.

Celou cestu byly výhledy do údolí řeky Drinu a na Gjirokaster. Trasa po skalkách bez cesty byla zajímavá, v Evropě se už tak opuštěných hřebenovek moc nevykytuje. Ale už od května tu panuje vedro a naděje na pramen vody nahoře je nulová. Skály byly většinou z vápence.

Rostlo tu hodně kytek, jak už to na vápenci a v květnu bývá. Většinu jsme neznali, je to Středomoří, dost odlišné od střední Evropy.

Zpáteční cestu využil náš řidič a svezl se na horském kole nekonečným tobogánem až do údolí Drinu. My jsme cestou dočepovali vodu z horského pramene. S vodou jsou v Albánii problémy. Spočítal jsem, že jsme vodu nabírali za deset dní jen na čtyřech místech, někde tedy opakovaně. Je nutné mít sebou kanystr, dopředu není nikdy jisté, kde se ho podaří doplnit. Tato voda z hor nám vydržela až do Brna.

Delší cestou proloženou několika nákupními zastávkami jsme navečer dorazili k moři u města Vlorë a vesnice Zvërnec. Po bídné cestě jsme dojeli na louku, která přecházela v písčitou pláž. Pláž neměla konce a louka byla velká. Stálo tu asi deset kempingovacích vozů a vešlo se na ni i stádo ovcí a koz. Tedy jsme se tu rozložili a šli se vykoupat. To nebylo úplně jednoduché, muselo se dlouho brodit vodou než sahala aspoň do pasu a dalo se trochu plavat.

Desátý a jedenáctý den : 28. a 29. května 2024

Úterý 28.5. : Pobyt u moře. Krátké vycházky po pobřeží. Přesun do kempu blíže k městu Vlorë. 8 km.
Středa 29.5. : Mikrobusem Vlorë - Tirana - Priština - Skopje - Niš - Beograd - Budapest - Brno. 1700 km.

Desátý den měla být odpočinková flákárna u moře, také proto, aby se řidiči vyspali na zpáteční cestu.
Náš tábor stál na pískové kose mezi mořem a slaným jezerem Laguna e Nartës, v jehož severní části se těží sůl z mořské vody odpařováním. Cestou kolem jsme viděli hromady soli. Kosa je v nejužším místě široká asi 200 metrů a z obou stran má písčité pláže. Z moře vede do jezera úzký průliv, kterým přitéká neustále slaná voda, která se odpařováním zahušťuje. Mají tu žít plameňáci a pelikáni, ale neviděli jsme ani jednoho. Pláže jsou tu dlouhé, skoro bez konce a před sezónou i bez lidí. Jsou ale bez konce pokryty odpadky všeho druhu, jak je moře vyplavuje na pevninu. Láhve, igelity, boty, hračky - nebyl to hezký pohled.

Vypravili jsme se na krátkou procházku k bunkrům, které stát v šedesátých letech budoval do pobřežních skal. Do Itálie je přes průliv jen 80 kilometrů.
Naproti přes zátoku Gjiri i Vlores jsme viděli ostrov Sazan a poloostrov Karaburun. Obojí bylo dlouho vojenským pásmem, kam se nesmělo až do roku 2017. Díky tomu se tam zachovala středomořská příroda a nyní tam vyhlásili národní park. Poloostrov Karaburun se považuje za dělítko Jaderského a Jónského moře.

Do rána měly všechny automobily za stěračem zastrčený letáček v angličtině, že nás vítají, ale že se tu nesmí kempovat. Pláž se po obědě vylidnila, všichni to vzali vážně. Protože už jsme jeden zákaz příjezdem porušili, rozhodli jsme demokraticky, že pojedeme do oficiálního kempu. Zvítězila varianta hospůdky a sladké vody ve sprše. Dopadlo to ale jinak.
Po rozbité silnici zpět jsme šli raději pěšky, aby auto vydrželo až do Brna. V jezeře je ostrov a na ostrově stojí pravoslavný klášter. Spojení se zemí obstarává lávka na kůlech, dlouhá asi 200 metrů. Tam jsme se ale nedostali.

Blízko Vlores jsme našli kemping a ne jeden. Problém byl ten, že všechny kempy byly před sezónou ještě zavřené. Přítomný majitel nás sice nechal přespat, ale s hospůdkou jsme museli rozloučit. To by nám nevadilo, horší byly stavební úpravy a čištění písku na pláži. V sedm večer jsme si mysleli, že už skončili. To si ale udělali jen přestávku a těžká technika nám jezdila kolem stanů a odvážela - přivážela písek až do půlnoci. Hrozná noc, chudáci naši řidiči. A opět jsme tábořili na polosmetišti. V létě tu asi náklaďáky nejezdí, ale bude tu větší vedro. Nechápu, jak někdo může takový pobyt vyhledávat na dovolenou.

Poslední den a noc byly vyhrazeny návratu do Brna. Albánií jsme projeli po slušných silnicích a pobřežní dálnici, která není nic moc. Přivítali jsme, když řidič zatočil směrem na Kosovo. Později vyšlo najevo, že omylem, vedla ho tam navigace. Za Tiranou jsme odbočili na novou dálnici A1 a byl jsem překvapen úrovní a kvalitou dálnic, po kterých jsme jeli. Dálnice vede horami, mosty se střídají s tunely, kilometry dálnice vedou na pilířích úzkým údolím. Horský hřbet proráží pětikilometrový tunel. I přes Kosovo jsme jeli většinou po kvalitní dálnici. Stejné je to v Černé Hoře. Kam se na ně Češi hrabou. Až za Prištinou projíždíme třicetikilometrovým staveništěm.

Nabízí se otázka, kde na to tyto chudé země berou. Asi už nejsou chudé. Albánie byla považována za nejchudší zemi v Evropě. Už to není pravda. Snem každého Albánce je vlastnit mercedes. Jezdí tu více mercedesů na tisíc obyvatel než v Německu, po jejich původu je lépe nepátrat. Přesednutí obyvatelstva z oslíka do mercedesu bylo rychlé a přineslo problémy. Opuštěné domy, vylidněné horské vesnice, odliv obyvatelstva do ciziny.

Na přechodu Podujevë-Merdare nás nechtěli pustit do Srbska. Že je jen pro místní. Nezbylo nám, než se vrátit a jet přes Severní Makedonii. Doplatili jsme na špatné vztahy mezi Srbskem a Kosovem, které si dělají naschvály. Zajeli jsme si zhruba 200 kilometrů. Zato jsme aspoň okýnkem mohli sledovat další zajímavou zemi, Severní Makedonii.
Tento den jsme desetkrát předkládali pasy při přejezdu paterých hranic, někde čekali ve frontě. Ti, co nadávají na Evropskou unii, by tu měli jezdit denně, rychle by změnili názor. Od srbských hranic jsme jeli už bez čekání celou noc. Cesta zabrala 24 hodin.

Byl to zvláštní zájezd. Vjosa byla nádherná, bylo to důstojné rozloučení s naší vodáckou kariérou - nemyslím, že bychom se ještě někam vypravili. Také jsme odvykli vodácko-hospodskému životu a na stará kolena si už znovu nezvyknem. Cizí země, památky, nákupy nás přestávají přitahovat, jsme raději v málo dotčené přírodě. A tady jí moc nebylo. V Albánii nás zaskočila míra smetišť a odpadků na místech, kudy jsme se museli pohybovat. Bylo to zajímavé, ale jednou to stačilo.
Abych nekončil pesimisticky, dám ještě pár obrázků středomořských kytek.