Žalostinská vrchovina

Každý rok se v dubnu snažíme vyrazit za prvními kytkami. Vybíráme si kopce nízké, vlídné, kde už se bude něco zelenat. Zdaleka ne pokaždé se to podaří. Za posledních patnáct let jsme vyjeli v dubnu osmkrát. I v letošním roce jsme museli kvůli počasí ubrat ze smělých plánů a nakonec vyrazili na dva dny do nejjižnější části Bílých Karpat, která se jmenuje Žalostinská vrchovina. Kopce jsou to mírné, nízké, porostlé listnatými lesy, nejvyšší Žalostiná má výšku 625 metrů. Někde dosahují pole až ke hlavnímu hřebenu, z hřebenových luk jsou pěkné výhledy. Žádná divočina.

První den : sobota 22. dubna 2023

Vrbovce, žel.stanica - Šance - U tří kamenů - studánka U hrabu - Kobyla - Bílá studna - Tri kopce - Žalostiná, rozhledna - U Chalupov - Bukovina - kolem Radějovské obory - Zrubenec - Machnáč - Tri kopce - Kamenná búda. 21 km, 700 metrů převýšení.

Z Brna jsme poměrně rychle dojeli do stanice Vrbovce, která dnes leží vlastně na území cizího státu. Přesto až sem platí jízdenky integrovaného dopravního systému v Jihomoravském kraji. Platí ještě dál, až na Myjavu. Vzpomínáme na třicet let staré žabomyší spory o státní hranici, kdy nádraží Vrbovce leželo na českém resp. moravském území a obec Vrbovce na Slovensku. O osadu U Sabotů se vedl pohraniční spor. Jednala vláda, jezdili sem ministři, spor se vyřešil územním vyrovnáním až v roce 1997. Osada se dnes jmenuje Šance a státní hranice tu nesmyslně kličkuje, aby nádraží bylo na Slovensku.

Lesními cestami jsme došli na historické místo U tří kamenů. V 18. století se tu setkávaly tři historické územní celky. Horní Uhry, lichtenštejnské panství v Kuželově a panství Magnisů, kterým patřila Hrubá Vrbka. Dva kameny jsou původní, třetí kdysi zmizel a byl nahrazen roku 2000. Stojí tam i vysoký dřevěný kříž, který postavili občané Kuželova k šestistému výročí vzniku obce v roce 2006. Grygarovu lípu zasadil a pamětní kámen u ní odhalil astrofyzik Jiří Grygar v létě 2003. Místní nadšenci tu postavili jakousi hliněnou pec pod přístřeškem.

Červeně značená hřebenová cesta je v těchto místech dost frekventovaná pěšími i cyklisty. U nás se jmenuje Cesta Marušky Kudeříkové a na Slovensku ju volajú Záhorácká magistrála. Dokonce jsme potkali i tři party naložené natěžko jako my. Naštěstí pohyb lidí je tu jen o víkendech a za pěkného počasí, po 16. hodině opadá.
Pod kopcem Kobyla je důležitá studánka U hrabu (hrab = habr). Její dřevěná stříška vyčnívá z nekončících záhonů medvědího česneku. Jen tady se dá na hřebeni doplnit zásoba vody.

Cesta vedla loukami s výhledem na známou rezervaci vstavačů Čertoryje. Ale na vstavače bylo ještě brzy, zatím toho moc nekvetlo, nepočítáme-li žluť pampelišek a bělost třešňových i trnkových květů.

Na obzoru se objevil bochníkovitý kopec s nízkou dřevěnou rozhlednou na vrcholu. Tu jsme nemohli minout, i když leží bokem značené trasy. Není úplně na vrcholu, je ve výšce 621 metrů a je vysoká 6 metrů. Výhled z nenápadného vrcholu ale překvapil. Je kruhový a za dobré viditelnosti se dá dohlédnout daleko. Severovýchodní obzor zakrývá blízký masiv Velké Javoriny, k jihu jsou seřazeny kopce Malých Karpat. Na východ za Váhem je vidět celý Povážský Inovec a na západě se rýsovala jemná linka Pálavy, vzdálená 60 kilometrů. K severu nahlížíme přes Dolnomoravský úval ke vzdáleným Chřibům.

Pod Žalostinou je kopaničářská osada Chalupovci, pár chalup, některé rekreační. Leží skoro na hranici. Zatímco na západním Slovensku jsou podobných osad stovky, na Moravě nevím o žádné.

Následoval šestikilometrový fádní úsek lesem kolem plotu Radějovské obory. Soukromá obora zabírá plochu 16 čtverečních kilometrů a je ohrazena vysokým drátěným plotem. Majitelem je miliardář Leoš Novotný, který zde chová daňky, jeleny a divočáky pro odstřel mohovitou klientelou. Dvacet let se táhnou problémy se vstupem do obory. Přes oboru dnes vede turistická značka, lze tam projít za jistých omezení: jen ve dne a pěšky, ne v červnu, v září a říjnu je obora též uzavřena. Jde se po asfaltu a pod dohledem kamer. V oboře nic neroste, vše nízké je vypaseno. Ani před plotem to není o moc lepší, srnčí zvěř nám často přeběhla přes cestu. Je tu poněkud přezvěřeno.

Na Koválovských lúkách odbočujeme z hřebene dolů ke Kamenné búdě. Bývalá lovecká chata poskytuje v sezóně o víkendech příchozím občerstvení. My jsme sem mířili z jiného důvodu. Za chatou je silný pramen dobré vody, jediný daleko široko. Studánka má československý název Dobrá vúla/vôľa. Na noc jsme zatábořili ve vysokém bukovém lese nad chatou.

Druhý den : neděle 23. dubna 2023

Kamenná búda - Fráterka - Mlynky - Vrchy - rozhledna na Holém kopci - Žerotín - Radějov - rozhledna Travičná - Tvarožná Lhota - Strážnice. 19 km.

Ráno jsme opět u Kamenné búdy nabrali vodu, protože se čekal teplý den. Přes loveckou chatu Fráterka a chatovou osadu Mlynky jsme došli k rozhledně na Holém vrchu. Není vysoká, leze se na ni po žebříku a vypadá spíš jako lepší posed. Výhled je do blízkého okolí.

Blížíme se k Radějovu a ten je centrem pěstování oskeruší na Moravě. Jeřáb oskeruše je listnatý ovocný strom dorůstající výše 15 metrů, v lese i víc. Dožívá se až 400 let a má velmi tvrdé dřevo. Na jižní Moravě to je možná původní dřevina. Plody jsou malvice v podobě malých hruštiček, po uležení a zhniličkovatění jsou k jídlu. Také se z nich pálí oskorušovica. Je to relativně vzácný strom, na jižní Moravě se počítá na stovky. Nejvíce jich roste u Radějova a u Tvarožné Lhoty. Tam lze obstarat i mladé sazenice, protože z oskeruše se stává módní doplněk zahrad. Daří se jí jen v teplých krajích.

Jako ostrov mezi mořem vinic se zvedá kopec Žerotín u Radějova. Roste tu teplomilná květena, na úbočích se daří oskeruším a vrchol zdobí chráněná šípáková doubrava - jediná na Moravě. Také tu od roku 1949 stojí moderní kaple jako díkůvzdání za zachránění půlročního syna rodiny Hrdých ze Strážnice.

Z Radějova jsme vystoupali k rozhledně Travičná. Měli jsme ale smůlu, byla zrovna zavřená. Přes Tvarožnou Lhotu jsme pak metli po asfaltu do Strážnice. Z této strany není Strážnice pěkné město. Sídlo v rovině musí mít vysoké dominanty. Tady byly vidět jakési skládky, haly, paneláky, jeřáby - nebyl to vábný pohled. Lidové ornamenty na nádražní budově to nemohou vylepšit. Ještě že cestou už tloukli slavíci.